Nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 143/16
(sbírka)
K aplikaci zásady ne bis in idem v trestním řízení ve státech Evropské unie
I na zastavené trestní stíhání v cizím státu je třeba použít příslušná ustanovení mezinárodních dohod o zamezení dvojího stíhání a rovněž ustanovení § 11 odst. 2 trestního řádu, které bylo jako nové ustanovení začleněno do tohoto procesního předpisu zákonem č. 105/2013 Sb., o změně některých zákonů v souvislosti s přijetím zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Toto ustanovení totiž v návaznosti na čl. 50 Listiny základních práv Evropské unie, čl. 54 Úmluvy k provedení Schengenské dohody a související judikaturu Soudního dvora Evropské unie přesněji vymezuje, kdy se ve vztahu k rozhodnutím jiných členských států Evropské unie a tzv. přidružených států uplatní důvod nepřípustnosti trestního stíhání spočívající v uplatnění překážky věci rozhodnuté.
V případě stěžovatelky orgány činné v trestním řízení dostatečným způsobem neověřily, zda je trestní stíhání stěžovatelky za dílčí skutky vyjmenované v usnesení o zahájení trestního stíhání přípustné z hlediska ustanovení § 11 odst. 2 trestního řádu. Usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatelky tedy trpí zásadní vadou, neboť bylo vydáno, aniž by bylo dostatečně posouzeno, zda se v případě v něm vyjmenovaných dílčích skutků nejedná o totožné skutky, o nichž již bylo pravomocně rozhodnuto v SRN ve smyslu relevantní judikatury Soudního dvora Evropské unie a Evropského soudu pro lidská práva. Svým postupem orgány činné v trestním řízení zasáhly do práva stěžovatelky na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, což ve svém důsledku vedlo rovněž k porušení zásady ne bis in idem, a tedy čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.
Při předvolávání stěžovatelky ke svědecké výpovědi u Krajského soudu v Ústí nad Labem mělo být postupováno podle zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, a to s ohledem na skutečnost, že se stěžovatelka prokazatelně v cizím státě zdržuje a tam jí také bylo zasláno předvolání k soudu. Jestliže tomu tak nebylo a stěžovatelka se na základě předvolání na území České republiky dobrovolně dostavila, zde byla zadržena a posléze i obviněna z předmětných trestných činů, došlo tímto postupem orgánů činných v trestním řízení k porušení jejího základního práva zaručeného čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterých je osobní svoboda zaručena a nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, které stanoví zákon.