Rozsudek NSS 6 As 1/2014 - 30, 14. 11. 2014

// Ostrava v. MŽP atd poslední kolo

Aktivní legitimaci stěžovatele v posuzované věci se Nejvyšší správní soud již dostatečně
věnoval ve svém rozsudku sp. zn. 6 Aps 1/2013, kde dovodil, že stěžovatel je obcí,
tedy veřejnoprávní korporací, která již dle Ústavy představuje „územní společenství občanů"
(čl. 100 odst. 1 Ústavy ČR), tj. stěžovatel je přímo ze své povahy povolán k zastupování
a ochraně práv a zájmů svých občanů, kteří jej tvoří. Mezi tato práva zdejší soud zařadil
ve smyslu názoru Ústavního soudu obsaženého v nálezu ze dne 11. 12. 2007,
sp. zn. Pl. ÚS 45/06, publ. pod č. 20/2008 Sb.) také právo na životní prostředí.
V podrobnostech Nejvyšší správní soud odkazuje na svůj předchozí rozsudek citovaný výše.



Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2013, č. j. 6 Aps 1/2013 - 51

(citace)

// Argumentace procesně neúspěšných žalovaných
Konečně v poslední části svého vyjádření žalovaní nad rámec odůvodnění napadeného usnesení městského soudu upozornili, že podanou žalobu by bylo možno odmítnout nejen pro opožděnost, ale rovněž jako podanou osobou zjevně neoprávněnou podle § 46 odst. 1 písm. c) soudního řádu správního. Stěžovatel se totiž svou žalobou dovolává ochrany svého údajného práva na příznivé životní prostředí dle čl. 35 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; takové právo mu však jako právnické osobě v souladu s ustálenou judikaturou nenáleží – zde žalovaní poukázali na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 282/97 a sp. zn. IV. ÚS 2659/08 a na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 Ao 5/2010.

// Argumentace NSS
Nejvyšší správní soud ve své dosavadní judikatuře přiznal některým právnickým osobám aktivní legitimaci v soudních řízeních při ochraně životního prostředí; kupříkladu dospěl k závěru, že „občanské sdružení, jehož předmětem činnosti je ochrana životního prostředí, je aktivně legitimováno k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy – návštěvního řádu národního parku, pokud opatření upravuje otázky, jež jsou předmětem hodnocení podle § 45h zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny" (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2010, č. j. 6 Ao 5/2010 - 43). Tento svůj závěr opřel o definici pojmu „dotčená veřejnost" v čl. 1 odst. 2 směrnice Rady č. 85/337/EHS o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí (nyní směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2011/92/EU) a zohlednil i výklad, který podal Soudní dvůr Evropských společenství dne 15. 10. 2009, ve věci C - 263/08, Djurgården-Lilla Värtans Miljöskyddsförening: „I když platí, že [článek 10a] tím, že odkazuje na čl. 1 odst. 2 této směrnice ponechává na vnitrostátním zákonodárci, aby určil podmínky, ‚které mohou být požadovány‘, k tomu, aby nevládní organizace podporující ochranu životního prostředí jakožto sdružení mohla mít právo dosáhnout přezkum za výše uvedených podmínek, musí vnitrostátní pravidla takto stanovená jednak zajistit ‚široký přístup k právní ochraně‘, a jednak zajistit ustanovením směrnice 85/337 týkajícím se práva dosáhnout přezkoumání soudem jejich užitečný účinek. Nesmí tedy hrozit, že tato vnitrostátní pravidla zbaví plné účinnosti ustanovení práva Společenství, která stanoví, že ti, kdo mají dostatečný zájem napadnout záměr, a ti, do jejichž práva je zasaženo, mezi něž patří sdružení na ochranu životního prostředí, musí mít možnost aktivní legitimace v řízeních před příslušnými soudy." (bod 45 rozsudku). V případě, že správní soudy posuzují přístup k soudu v otázkách upravených právem Evropské unie, je tedy nesporně dána aktivní legitimace některých právnických osob dovolávat se soudní ochrany ve věcech ochrany životního prostředí.

Judikatura Ústavního soudu k vymezení okruhu nositelů práva na životní prostředí je poměrně sporadická, a tak zatím stěží označitelná za ustálenou a jednoznačnou (srov. také publikaci Wagnerová, E., Šimíček, V., Langášek, T., Pospíšil, I. a kol.: Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, zejména s. 713–714, bod 16.), tato otázka se neustále vyvíjí. Navíc stěžovatele nepochybně nelze označit za typickou právnickou osobu, jíž podle dvou usnesení Ústavního soudu citovaných žalovanými právo na příznivé životní prostředí nepřísluší. Stěžovatel je totiž obcí, tedy veřejnoprávní korporací, která již dle Ústavy představuje „územní společenství občanů" (čl. 100 odst. 1 Ústavy ČR), tj. stěžovatel je přímo ze své povahy povolán k zastupování a ochraně práv a zájmů svých občanů, kteří jej tvoří. Ústavní soud kompetenci obce zabývat se otázkami životního prostředí na území obce dovozuje z § 10 písm. c) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, podle nějž do samostatné působnosti obce patří i ochrana životního prostředí. Ve svém nálezu ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 45/06, publ. pod č. 20/2008 Sb., dospěl k závěru, že obyvatelé obce „prostřednictvím svého zastupitelstva a jím přijímané obecně závazné vyhlášky realizují a prosazují svou představu o podobě a kvalitě životního prostoru, který je bezprostředně obklopuje a má přímý dopad na jejich fyzické i duševní zdraví a pohodu jejich bydlení" (bod 38). Obdobně ochranu životního prostředí jako bytostně vlastní oblast samostatné působnosti obce označil i nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 30/06, publ. pod č. 190/2007 Sb. (bod 19).

Rovněž Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 25. 8. 1999, č. j. 2 Cdon 330/97, (dostupném na www.nsoud.cz) ve vztahu k aktivní legitimaci obce dovolávat se ochrany svých občanů před hlukem či vibracemi uvedl: „Obec je veřejnoprávní korporací, jejíž faktický základ tvoří občané, kteří mají schopnost vnímat imise, a jsou-li jimi rušení při oprávněném užívání nemovitostí ve vlastnictví obce, je jimi při výkonu vlastnického práva rušena i obec. I ona se proto může u soudu domáhat ochrany ve smyslu § 127 odst. 1 občanského zákoníku (např. před hlukem či vibracemi).