1) Nález Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 1727/14
(sbírka)
K náhradě nákladů občanského soudního řízení při zastoupení České televize advokátem
Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány a osoby, tedy tím spíše i pro samotný Ústavní soud, resp. jednotlivé senáty Ústavního soudu. Usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost nemají tutéž právní relevanci jako nálezy, ať už vyhovující, či zamítavé [§ 13 a § 35 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a nález sp. zn. I. ÚS 643/06 ze dne 13. 9. 2007 (N 142/46 SbNU 373)]. Pokud jde o otázku účelnosti nákladů řízení vzniklých České televizi při jejím zastoupení v soudních řízeních upínajících se k povinnosti uhradit televizní poplatek, v nálezu sp. zn. I. ÚS 3344/12 ze dne 24. 7. 2013 (N 129/70 SbNU 193) Ústavní soud výslovně uvedl, že se neztotožňuje s právním názorem vysloveným ve dříve vydaných usneseních sp. zn. II. ÚS 1588/12 ze dne 24. 7. 2012 a sp. zn. II. ÚS 2104/12 ze dne 9. 10. 2012 (v SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Jestliže se obecný soud s odkazem na nejednotnost judikatury Ústavního soudu přiklonil k usnesením Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1588/12 a sp. zn. II. ÚS 2104/12, avšak nezabýval se otázkou, zda náklady řízení vynaložené Českou televizí jsou skutečně potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva, jde o vadu mající ústavněprávní rozměr spočívající v porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2) Nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 3705/14
(sbírka)
K účelnosti nákladů vynaložených Českou televizí při zastoupení advokátem v případě tzv. formulářových žalob týkajících se vymáhání televizních poplatků K závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu
Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány a osoby, tedy tím spíše i pro samotný Ústavní soud, resp. jednotlivé senáty Ústavního soudu. Usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost nemají tutéž právní relevanci jako nálezy, ať už vyhovující, či zamítavé [§ 13 a § 35 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a nález sp. zn. I. ÚS 643/06 ze dne 13. 9. 2007 (N 142/46 SbNU 373)]. Pokud jde o otázku účelnosti nákladů řízení vzniklých České televizi při jejím zastoupení v soudních řízeních upínajících se k povinnosti uhradit televizní poplatek, v nálezu sp. zn. I. ÚS 3344/12 ze dne 24. 7. 2013 (N 129/70 SbNU 193) Ústavní soud výslovně uvedl, že se neztotožňuje s právním názorem vysloveným ve dříve vydaných usneseních sp. zn. II. ÚS 1588/12 ze dne 24. 7. 2012 a sp. zn. II. ÚS 2104/12 ze dne 9. 10. 2012 (v SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Jestliže se obecný soud s odkazem na nejednotnost judikatury Ústavního soudu přiklonil k usnesením Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1588/12 a sp. zn. II. ÚS 2104/12, avšak nezabýval se otázkou, zda náklady řízení vynaložené Českou televizí jsou skutečně potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva, jde o vadu mající ústavněprávní rozměr spočívající v porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. O tom, že judikaturu Ústavního soudu lze v obdobných věcech považovat za již konstantní a ustálenou, pak svědčí rovněž nález ze dne 26. srpna 2014 sp. zn. II. ÚS 405/14 (N 160/74 SbNU 375) a nález ze dne 30. září 2014 sp. zn. II. ÚS 1727/14 (N 181/74 SbNU 577).
3) Nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 3768/14
(sbírka)
K náhradě nákladů řízení při zastoupení České televize advokátem
Za účelně vynaložené náklady ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. lze považovat toliko takové náklady, které musela procesní strana nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní právo u soudu. Náklady spojené se zastoupením advokátem tomuto vymezení obvykle budou odpovídat. Tomuto pravidlu však nelze přisuzovat absolutní, bezvýjimečnou povahu; mohou se vyskytovat i situace, za nichž náklady spojené se zastoupením advokátem nebude možno považovat za nezbytné k řádnému uplatňování nebo bránění práva u soudu. O takový případ půjde zejména v případě zneužití práva na zastoupení advokátem. Pokud agendu televizních poplatků Česká televize sama spravuje a tuto agendu následně předává advokátní kanceláři, pak se racionální smysl právního zastoupení advokátem do značné míry vytrácí. Ve sporech odvíjejících se od neuhrazených televizních poplatků nelze totiž paušálně (výjimka je samozřejmě možná) očekávat uplatnění do té míry specializovaných znalostí, jimiž by nedisponovali pracovníci právního útvaru České televize. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že se soud otázkou účelnosti nákladů řízení vynaložených Českou televizí vůbec nezabýval. V této skutečnosti Ústavní soud shledal vadu, mající ústavněprávní rozměr spočívající v porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
4) Nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 405/14
(sbírka)
K náhradě nákladů občanského soudního řízení při zastoupení České televize advokátem
Plnění veřejnoprávní funkce Českou televizí jako institucí veřejného práva ze zákona na státu a jeho rozpočtu nezávislou není výkonem veřejné moci, který by nezakládal důvod uznat – v případě úspěchu při hájení svých zájmů v soudním řízení – úhradu nákladů spojených s externím právním zastoupením jako nákladů účelně vynaložených. Nicméně, na poli svého působení se těší natolik výsadnímu postavení (k čemuž má vytvořeny i specifické podmínky), že lze na ni v určitých ohledech klást srovnatelné nároky jako na orgány státní moci. Pokud obecné soudy při úvaze o úhradě nákladů řízení, včetně posouzení jejich účelnosti, kterou jim ponechává občanský soudní řád, přihlíží ke konkrétním okolnostem případu a své závěry dostatečně odůvodní, nelze – v souladu s nálezovou judikaturou Ústavního soudu – jejich postup považovat z hlediska základních práv a svobod za svévolný a nepřiměřený. Jestliže však obecný soud nevyložil, proč nepřiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení ani ve výši soudního poplatku, postupoval svévolně a porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Povinnost k zaplacení soudního poplatku totiž vzniká žalobci ze zákona podáním žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení (zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů), a náklady s tím spojené nelze proto pokládat za neúčelně vynaložené.
5) Nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 1333/14

(sbírka)
K náhradě nákladů řízení při zastoupení České televize advokátem

Pokud se soud nezabýval účelností nákladů řízení spočívajících v nákladech na právní zastoupení České televize ve sporu o zaplacení televizního poplatku ve výši 28,81 Kč a nerespektoval ústavněprávní výklad Ústavního soudu k této věci, porušil právo stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.



6) Nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 3344/12
(sbírka)
K náhradě nákladů občanského soudního řízení při zastoupení České televize advokátem
Podle názoru Ústavního soudu lze učinit závěr, že Česká televize je v převážné míře financována z televizních poplatků. Tyto (společně s rozhlasovým poplatkem) jsou nyní stanoveny zákonem č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a to včetně určení jejich základu i výše, vymezení předmětu poplatků, definování poplatníka, vymezení osvobození od placení poplatků, určení způsobu placení poplatků a případné přirážky k nim atp. Podstatou poplatku je majetkový transfer (jehož podmínky jsou stanoveny formou zákona – srovnej právní předpis citovaný shora) upínající se k zařízení schopnému reprodukovat televizní vysílání. Poplatníkem televizního poplatku je vlastník, držitel nebo uživatel takového zařízení a poplatek hradí České televizi jako provozovateli televizního vysílání; je přitom lhostejno, zdali poplatník hradí poplatek například převodem ze svého bankovního účtu nebo zda za něj technicky vlastní transfer poplatku provádí poplatníkem pověřený subjekt.

Pro stručnost budiž přijato (či přesněji řečeno převzato) rovněž východisko, že forma společenského uspořádání označovaného jako stát (dnešní demokratický právní stát z toho nevyjímaje) se vyvinula (zjednodušeně řečeno) proto, aby pomohla jednotlivci realizovat sféru jeho vlastní autonomie – svobody. Zvláště z ekonomického hlediska je nutno také akcentovat, že bez existence státu by nemohly být realizovány mnohé činnosti člověka, jež vyžadují značné úsilí; takové úsilí, které jednotlivec může vynaložit jen s neúměrně velkými obtížemi nebo je není schopen vyvinout vůbec.

V kontextu právě posuzované věci pak lze podle Ústavního soudu soudit, že existence České televize je konkrétním beneficiem (jedním z mnoha) společnosti uspořádané ve stát. Česká televize však z důvodu své nezávislosti není součástí státní moci, ale stát pro její fungování vytváří podmínky – ve formě zákonných záruk – a to dokonce takovým způsobem, že i sama státní moc může být (a je) předmětem kritické reflexe v rámci činnosti České televize. Není přitom třeba podle Ústavního soudu jakkoliv hlouběji zdůvodňovat, že postavení České televize (respektive Českého rozhlasu) je z hledisek výše naznačených, ve srovnání s ostatními subjekty působícími v mediálním prostoru, značně odlišné. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud usuzuje, že při zvažování aplikace hledisek plynoucích z judikatury Ústavního soudu, jež se vztahuje k reflexi některých ústavněprávních aspektů právního zastoupení
comments powered by Disqus
Judikátor

Judikatura na dosah ruky