1) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2018, č. j. 5 Afs 147/2016 - 34

(citace)

Na tuto otázku Nejvyšší správní soud již odpověděl, a sice v rozsudku ze dne 28. 2. 2017, č. j. 2 Afs 15/2017 – 23, publ. pod č. 3565/2017 Sb. NSS., dle kterého se o nárocích na úrok z vratitelného přeplatku podle § 155 odst. 5 daňového řádu vydává (deklaratorní) rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s. Od tohoto závěru nemá Nejvyšší správní soud důvodu se odchýlit; v podrobnostech odkazuje na odůvodnění citovaného rozsudku, přičemž s ohledem na stěžovatelem uplatněnou argumentaci v kasační stížnosti podané ještě před tímto rozsudkem, považuje za vhodné vyzdvihnout a ocitovat z něho následující (odst. 16): „Pokud jde o úroky související s prověřováním uplatněného odpočtu za situace, kdy nedošlo k nezákonnému jednání správce daně, náleží daňovému subjektu úrok podle § 155 odst. 5 daňového řádu. Jak vysvětlil Nejvyšší správní soud v rozsudku Kordárna, „úrok z vratitelného přeplatku podle ust. § 155 odst. 5 daňového řádu je nárokem plynoucím ze zákonem dovoleného zadržování nadměrného odpočtu plátci za účelem prověření oprávněnosti jeho nároku". Úrok dle § 155 odst. 5 daňového řádu představuje paušalizovanou náhradu újmy za prodlení (či slovy rozsudku „cenu za čas věnovaný prověřování nadměrného odpočtu"), nikoli paušalizovanou náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem.
V situaci, kdy správce daně po ukončení postupu k odstranění pochybností správně vyměří nadměrný odpočet v plné výši, není důvod za dobu prověřování přiznat úrok z neoprávněného jednání správce daně podle § 254 daňového řádu. Jinak by tomu bylo v situaci, kdy při prověřování a hodnocení nároku daňového subjektu dojde k pochybení správce daně a ten vydá rozhodnutí, které je následně z důvodu nezákonnosti zrušeno, změněno nebo prohlášeno nicotným, a na základě takového rozhodnutí je daňovému subjektu odepřen nárok na nadměrný odpočet či jeho část. V takovém případě náleží daňovému subjektu úrok z neoprávněného jednání správce daně dle § 254 daňového řádu, neboť „[t]akové odepření nároku není ničím jiným než aktem po obsahové stránce ekvivalentním ‚pozitivnímu’ uhrazení částky na základě či v souvislosti se zrušeným, změněným nebo za nicotné prohlášeným rozhodnutím, neboť účinek tohoto rozhodnutí je v ekonomické i právní rovině totožný s rozhodnutím ukládajícím povinnost zaplatit určitou částku, pouze má „negativní" podobu" (rozsudky Kordárna či č. j. 4 Afs 206/2016 – 32)."

(...)

K uvedenému už zbývá pouze dodat, že má-li správce daně dle § 155 odst. 5 daňového řádu úrok z odpočtu plátcům přiznávat, tj. vydávat o něm deklaratorní rozhodnutí, nelze se v případě jeho nečinnosti a nevydání takového rozhodnutí bránit jinak než nečinnostní žalobou (§ 79 s. ř. s.). Pokud tak stěžovatel nepostupoval a namísto toho podal žalobu zásahovou (§ 82 s. ř. s.), rozhodl městský soud v souladu se zákonem a relevantní judikaturou, když takovou žalobu jako nepřípustnou odmítl.



2) Rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 15/2017 – 23

(citace)

Ačkoli nárok na úrok z vratitelného přeplatku vyplývá subjektu přímo ze zákona, existence i výše nároku jsou často předmětem sporu. Na rozdíl od úroku z nezákonného jednání správce daně dle § 254 daňového řádu zde neexistuje zrušující rozhodnutí nadřízeného orgánu, které by sporné otázky předem vyjasňovalo. Z hlediska právní jistoty daňových subjektů a účinného přístupu k soudní ochraně je proto zásadní, aby se o těchto nárocích rozhodovalo (deklaratorně) na základě formalizovaného, byť urychleného, postupu a aby výsledný akt správce daně obsahoval veškeré náležitosti dle § 102 daňového řádu.