Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2019, č. j. 2 As 151/2018 - 63

// DPÚK a. s. provozovala do roku 2006 převážnou část autobusové dopravy v Ústeckém kraji, poté byla smlouva o veřejné službě ze strany Ústeckého kraje vypovězena. Žádost DPÚK a. s. o zaplacení částky 47 milionů Kč jako vyrovnání finančních břemen ve smyslu nařízení Rady (EHS) č. 1191/69 byla zamítnuta v obou stupních, proto se společnost obrátila na soud se správní žalobou.

žalovaný v napadeném rozhodnutí přezkoumával, zdali je stěžovatel povinen vyhovět nároku žalobkyně a ze svého rozpočtu jí uhradit příslušnou částku jakožto vyrovnání finančních břemen; předmětem řízení před žalovaným (a následně shodně i před krajským soudem) byla otázka povinnosti plnit žalobkyni z finančních prostředků stěžovatele částku cca 47 milionů, což se logicky a nepochybně dotýká jeho subjektivních práv. Jelikož má stěžovatel povinnost zajišťovat dopravní obslužnost kraje stanovenu veřejnoprávními normami, stejně tak nárok žalobkyně na vyrovnání finančních břemen plyne z nařízení č. 1191/69, jedná se proto v projednávaném případě o dotčení veřejných subjektivních práv stěžovatele, k jejichž ochraně jsou povolány právě soudy ve správním soudnictví. Napadené rozhodnutí pravomocně s účinky věci rozhodnuté potvrdilo závěr prvostupňového správního orgánu, že stěžovatel není povinen k úhradě žalobkyní nárokované kompenzace; pakliže žalobkyně proti tomuto závěru brojila správní žalobou a domáhala se zrušení takového pro něj příznivého rozhodnutí, hrozilo stěžovateli přímé dotčení na jeho právech zrušením takového rozhodnutí.