Usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/13

(sbírka)

Procesní ustanovení obsažené v § 98 odst. 1, 2 a 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění, jež bylo účinné do 7. března 2013, je pro žalovaného příznivější, než ve znění účinném od 8. března 2013, neboť do výčtu důvodů, pro něž nelze řízení zastavit (nýbrž naopak v řízení by bylo třeba pokračovat), výslovně zařadilo další důvod, a sice zánik funkce prezidenta uplynutím doby, na kterou byl zvolen.

V případě, že žalované ústavní delikty měly být spáchány před datem 8. 3. 2013, lze absenci výslovné právní úpravy pro postup Ústavního soudu v případě, kdy po podání ústavní žaloby skončí funkce prezidenta uplynutím doby, na kterou byl zvolen, hodnotit jako mezeru v právu, kterou je zapotřebí vyplnit interpretací per analogiam. Analogie ve prospěch obviněného (analogia in bonam partem) je přípustná, a to i v oblasti práva procesního. V této posuzované věci Ústavní soud pokládá za analogický důvod, srovnatelný s výslovně uvedeným důvodem vedoucím k zastavení řízení v § 98 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, též skončení funkce prezidenta uplynutím doby, na kterou byl prezident zvolen.

Ústavněprávní deliktní odpovědnost pro velezradu je vázána na výkon funkce (úřadu) prezidenta. Jakmile prezidentská funkce (z jakéhokoli důvodu) zanikne, ztrácí její dřívější nositel (bývalý prezident) zásadně způsobilost být nadále jako žalovaný účastníkem řízení o ústavněprávním deliktu. Možnost, aby řízení o ústavní žalobě pokračovalo i po skončení prezidentského úřadu, je tedy obecně vyloučena; výjimky umožňující eventuálně po skončení výkonu funkce nezastavovat řízení musí být explicite stanoveny zákonem. Právní úprava účinná do 7. 3. 2013 připouštěla v § 98 odst. 3 zákona o Ústavním soudu jedinou takovou výjimku pro pokračování v řízení, a to vzdání se úřadu prezidenta. Pro případ zániku funkce uplynutím doby, na niž byl zvolen, žádná taková výjimka neexistovala, nelze ji tedy dovozovat aplikací nové normy k tíži ústavně žalovaného.

Nepotřebnost pokračovat v řízení s ústavně žalovaným, jehož funkce již zanikla uplynutím funkčního období do 7. 3. 2013, lze dovodit též ze smyslu (ratio legis) institutu ústavní žaloby. Ústavodárce byl veden především potřebou vytvořit ústavněprávní institut umožňující zbavit úřadu prezidenta takovou osobu, která svým extrémně excesivním, a tudíž protiústavním jednáním ohrožuje či porušuje samotné základy státu.