1) Nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 2078/12
(sbírka)
K přezkumu pravomoci rozhodce, který vydal exekuční titul, v exekučním řízení
Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, nevylučuje, aby otázka (nedostatku) pravomoci rozhodce byla zkoumána i v exekučním řízení.
2) Nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 4709/12
(sbírka)
Obdobně jako ve věcech projednávaných Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 2735/11 [nález sp. zn. IV. ÚS 2735/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 71/65 SbNU 9)] a sp. zn. III. ÚS 1624/12 [nález sp. zn. III. ÚS 1624/12 ze dne 27. 9. 2012 (N 164/66 SbNU 433)] podle náhledu Ústavního soudu došlo i v projednávané věci k zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces, neboť stěžovatel namítal v odvolání proti usnesení o nařízení exekuce neplatnost rozhodčí doložky a Městský soud v Praze tuto jeho námitku (nesprávně) odmítl s tím, že není oprávněn se platností rozhodčí doložky (a tedy pravomocí rozhodce) zabývat a obrana stěžovatele má spočívat v podání žaloby o zrušení rozhodčího nálezu. Tento nesprávný závěr Městského soudu v Praze nekoresponduje též s požadavky vyplývajícími ze směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách.
(citace)
Podstata projednávané ústavní stížnosti spočívá v otázce, zda jsou obecné soudy v souvislosti s rozhodováním o nařízení exekuce na základě rozhodčího nálezu povinny zkoumat platnost rozhodčí doložky zakládající pravomoc rozhodce k jeho vydání.
Obdobnou problematikou se Ústavní soud již zabýval ve svých nálezech sp. zn. I. ÚS 871/11 ze dne 17. ledna 2012 (N 15/64 SbNU 155), sp. zn. I. ÚS 199/11 ze dne 26. ledna 2012 (N 21/64 SbNU 205), sp. zn. IV. ÚS 2735/11 ze dne 3. dubna 2012 (N 71/65 SbNU 9) a sp. zn. III. ÚS 1624/12 ze dne 27. září 2012 (N 164/66 SbNU 433), dostupných též na http://nalus.usoud.cz.
V prvních dvou uvedených nálezech Ústavní soud vyslovil souhlas s názorem odvolacího soudu, že v rámci odvolání proti usnesení o nařízení exekuce nelze namítat jiné skutečnosti než ty, jež jsou rozhodné pro nařízení exekuce (tj. např. vykonatelnost exekučního titulu, pravomoc orgánu, který exekuční titul vydal, legitimaci účastníků nebo prekluzi práva vyplývajícího z exekučního titulu), jde-li však o posuzování otázky, zda v dané věci byl rozhodčí nález způsobilým exekučním titulem, vyslovil názor, že odvolací soud byl povinen zabývat se námitkami povinného dotýkajícími se otázky pravomoci rozhodce, konkrétně jeho tvrzením, že žádnou smlouvu (a tedy ani rozhodčí doložku) s oprávněným nepodepsal. Dále v souvislosti s § 15 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení uvedl, že z něho nevyplývá, že otázku pravomoci rozhodce již nelze zkoumat v exekučním řízení, a dodal, že účastník rozhodčího řízení nesmí být negativně dotčen rozhodčím nálezem, s jehož vydáním formou rozhodčí smlouvy nebo doložky dopředu nesouhlasil, a to ani tehdy, pokud byl v průběhu rozhodčího řízení pasivní a námitku nedostatku pravomoci rozhodce nenamítl.
V nálezu sp. zn. IV. ÚS 2735/11 ze dne 3. dubna 2012 Ústavní soud na straně jedné uznal, že soud v exekučním řízení nemohl zkoumat platnost smlouvy a přezkoumávat rozhodčí nález z hlediska jeho věcné správnosti, na straně druhé konstatoval, že pokud stěžovatelka tvrdila a prokazovala, že smlouvu s oprávněným vedlejším účastníkem nikdy nepodepsala, a tudíž jí nemůže být vázána, týkala se tato její námitka i rozhodčí doložky vtělené do smlouvy, a tím i přímo pravomoci rozhodce. Z hlediska nyní souzené věci je pak významná především další úvaha Ústavního soudu, a to, že (bez ohledu na námitku zpochybňující platnost celé smlouvy) ujednání o rozhodčí doložce neodpovídalo požadavkům kladeným judikaturou obecných soudů na rozhodčí doložky, neboť neumožňovalo transparentní výběr rozhodce. Následně pak Ústavní soud vyvodil, že není-li spor rozhodován rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, nemůže být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování, resp. že odvolací soud pochybil, nezabýval-li se otázkou pravomoci rozhodce spor rozhodnout a námitky v tomto směru vznesené zcela pominul.
V nálezu sp. zn. III. ÚS 1624/12 ze dne 27. září 2012 pak byla řešena situace, kdy stěžovatel ve svém odvolání proti usnesení o nařízení exekuce namítal, že rozhodčí nález nemůže být považován na vykonatelný exekuční titul, protože rozhodčí smlouva (doložka), na jejímž základě byl vydán, je neplatná. To odůvodňoval tím, že byl vydán rozhodcem nikoliv určeným přímo stranami, ale jmenovaným Rozhodčí a správní společností, a. s., tedy právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona. Odvolací soud však danou námitku odmítl v podstatě jako irelevantní s tím, že nesměřuje vůči skutečnosti, že exekuční titul nebyl vydán oprávněným orgánem v mezích jeho pravomoci. To však Ústavní soud shledal za rozporné s tím, co uvedl ve výše citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 2735/11 ze dne 3. dubna 2012, tedy že jde o otázku pravomoci rozhodce, kterou je odvolací soud povinen se (meritorně) zabývat.
Obdobná situace jako ve věcech projednávaných Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 2735/11 a sp. zn. III. ÚS 1624/12 podle náhledu Ústavního soudu nastala i ve věci projednávané, neboť stěžovatel namítal v odvolání proti usnesení o nařízení exekuce neplatnost předmětné rozhodčí doložky a Městský soud v Praze tuto jeho námitku odmítl s tím, že není oprávněn se platností předmětné rozhodčí doložky (a tedy pravomocí rozhodce) zabývat (a obrana stěžovatele má spočívat v podání žaloby o zrušení rozhodčího nálezu). Tento jeho závěr nekoresponduje též s požadavky vyplývajícími ze směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách.
Ústavní soud veden zásadou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů usoudil, že již toto pochybení je způsobilé vyvolat jeho kasační zásah, a otázkou platnosti rozhodčí doložky sjednané mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí se podrobně nezabýval. Bude tedy na Městském soudu v Praze, aby se při novém projednání odvolání stěžovatele jeho námitkami o neplatnosti rozhodčí doložky zabýval a tuto otázku posoudil.
K nálezu sp. zn. I. ÚS 199/11 ze dne 26. ledna 2012, na který zprostředkovaně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkazuje vedlejší účastnice, Ústavní soud především konstatuje, že z něj rozhodně nevyplývá, že by soud v rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce nemohl zkoumat platnost rozhodčí doložky. Navíc tento nález dopadá na poněkud odlišnou situaci, protože v případě, o kterém bylo tímto nálezem rozhodnuto, nebyla vůbec uzavřena rozhodčí doložka.
3) Nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 562/12
(sbírka)
K posuzování platnosti rozhodčí doložky v exekučním řízení
V exekučním řízení je možné přihlédnout pouze ke skutečnostem, které jsou rozhodné pro nařízení exekuce. Mezi takové skutečnosti patří např. vykonatelnost exekučního titulu, ale též pravomoc orgánu, který exekuční titul vydal. Ústavní soud spatřuje pochybení nalézacího a odvolacího soudu v tom, že při posuzování materiální vykonatelnosti exekučního titulu, kterým byl rozhodčí nález, se náležitě nevypořádaly s otázkou platnosti sporné rozhodčí doložky. Ústavní soud zastává názor, že pokud rozhodčí společnost není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona (§ 13 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů), měla by být osoba rozhodce jednoznačně stanovena, a to buď uvedením konkrétního jména, anebo jednoznačným určením jeho volby. V projednávané věci byl rozhodce vybrán ze seznamu rozhodčí společnosti, přičemž je nepochybné, že takový seznam rozhodců není neměnný, a může být tedy v okamžiku uzavřené rozhodčí doložky odlišný od seznamu existujícího v době řešení sporu. Výběr rozhodce v takovém případě nezávisí na vůli účastníka, který se na rozhodčí společnost obrací, ale je ovlivněn jednatelem rozhodčí společnosti. Takový postup znemožňuje transparentní a předvídatelný výběr rozhodce. Jestliže je rozhodčí doložka sjednána ve spotřebitelské smlouvě, je nutné na posouzení sporné rozhodčí doložky nahlížet z pohledu práva na ochranu spotřebitele, jehož cílem je ochrana slabší smluvní strany (spotřebitele). Při zkoumání platnosti rozhodčí doložky je třeba zkoumat, zda způsob určení rozhodce nenaplňuje znaky nepřiměřených podmínek tím, že vyvolává nerovné postavení mezi účastníky řízení a tato nerovnováha dosahuje značné disproporční intenzity, která je ve svém důsledku způsobilá vést ke značné procesní nevýhodě jednoho z účastníků řízení. Otázku nedostatku pravomoci rozhodce lze zkoumat i v exekučním řízení, a to i tehdy, pokud povinný v rozhodčím řízení neexistenci (resp. neplatnost) rozhodčí smlouvy nenamítl. Jestliže obecné soudy nesplnily povinnost zabývat se posouzením materiální vykonatelnosti exekučního titulu, porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
4) Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 174/13
(sbírka)

V exekučním řízení soudu nepřísluší zabývat se věcí samou, neboť exekuční řízení je určeno pro faktický výkon rozhodnutí, a nikoliv pro jeho přezkum či autoritativní nalézání práva. V odvolání proti usnesení o nařízení exekuce nelze namítat jiné skutečnosti než ty, jež jsou rozhodné pro nařízení exekuce; mezi ně nepochybně patří pravomoc orgánu, který exekuční titul vydal. Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, nevylučuje, aby otázka (nedostatku) pravomoci rozhodce byla zkoumána i v exekučním řízení.
5) Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3406/10

(sbírka)

Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, nevylučuje, aby otázka (nedostatku) pravomoci rozhodce byla zkoumána i v exekučním řízení. Za situace, kdy rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, ale pouze odkazuje na výběr „soudem“, tedy obchodní společností, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a rozhodčí smlouva je tudíž neplatná, porušil obecný soud, který se otázkou pravomoci rozhodce nezabýval, právo účastníka řízení zaručené čl. 36 Listiny.



6) Nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. IV.ÚS 3779/11

(citace)

Právo na zákonného soudce zaručené čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod lze přiměřeně vztáhnout i na řízení rozhodčí. Ústavní soud zdůrazňuje požadavek na konkretizaci a individualizaci výběru rozhodce proto, že rozhodčí řízení představuje jakýsi „odklon“ od klasického soudního řízení, proti jehož výsledku existují pouze velmi omezené možnosti soudního přezkumu. Není-li tedy rozhodováno rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, nemůže být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování.

Podle Ústavního soudu nevylučuje zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, aby otázka (nedostatku) pravomoci rozhodce byla zkoumána i v exekučním řízení. Podle judikatury Nejvyššího soudu (usnesení sp. zn. 20 Cdo 2227/2011 ze dne 28. 7. 2011) takový závěr platí i bez zřetele k tomu, že stěžovatel v řízení před Krajským soudem v Plzni nedostatek pravomoci rozhodce v rozhodčím řízení nenamítl.
V projednávané věci rozhodce svoji pravomoc rozhodnout spor opíral o rozhodčí doložku sjednanou v úvěrové smlouvě o revolvingovém úvěru obchodní společností Home Credit Finance, a. s. Ujednání o rozhodčí doložce (srov. odst. 6 tohoto nálezu) však neodpovídalo požadavkům kladeným judikaturou obecných soudů na rozhodčí doložky, neboť neumožňovalo transparentní výběr rozhodce. V tomto směru lze odkázat na usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 ze dne 11. 5. 2011 (dostupný na http://www.nsoud.cz), jímž došlo ke sjednocení rozhodovací praxe obecných soudů v otázce náležitostí a platnosti rozhodčích smluv bez přímého určení ad hoc rozhodce. Podle tohoto usnesení Nejvyššího soudu "Neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na ,,rozhodčí řád" vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 obč. zák." Stejně nahlíží na transparentní výběr rozhodce i nálezová judikaturu Ústavního soudu verifikující náhled Nejvyššího soudu (srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2164/10, sp. zn. I. ÚS 871/11, sp. zn. I. ÚS 199/11, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz).
15. Ústavní soud dává ve své rozhodovací praxi najevo, že základní zásady řízení platí i v řízení před rozhodci a že právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny) lze přiměřeně vztáhnout i na rozhodčí řízení. Požadavek na konkretizaci a individualizaci výběru rozhodce zdůrazňuje proto, že rozhodčí řízení představuje jakýsi "odklon" od klasického soudního řízení, proti jehož výsledku existují pouze velmi omezené možnosti soudního přezkumu (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2164/10 ze dne 1. 11. 2011, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Není-li tedy rozhodováno rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, nemůže být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování.
16. Krajský soud v Plzni tedy pochybil, pokud se nezabýval otázkou pravomoci rozhodce spor rozhodnout. Ústavní soud veden zásadou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů usoudil, že pro nápravu zásahu do ústavně garantovaných práv stěžovatele postačí zrušit pouze rozhodnutí odvolacího soudu, který při novém projednání opravného prostředku (odvolání) stěžovatele posoudí, zda rozhodce jmenovaný představenstvem podle jednacího řádu Společnosti pro rozhodčí řízení, a. s., která není stálým rozhodčím soudem, disponoval pravomocí spor rozhodnout.
17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v tomto rozsahu vyhověl a usnesení Krajského soudu v Plzni podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 9. března 2011 č. j. 77 EXE 23/2011-22 a ze dne 26. dubna 2011 č. j. 77 EXE 23/2011-30 odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona. S ohledem na výše učiněný závěr se již Ústavní soud nezabýval dalšími stěžovatelem v ústavní stížnosti uváděnými námitkami.
comments powered by Disqus
Judikátor

Judikatura na dosah ruky