Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 8 Tdo 593/2016, causa Havel

(citace)

// Kdy lze podat dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

17. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

18. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení". Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.



// Nesprávné právní posouzení zavinění je dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

19. Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl v daném případě uplatněn relevantně, když námitky dovolatele směřovaly proti použité právní kvalifikaci skutku, resp. naplnění subjektivní stránky trestného činu. Z hlediska napadeného usnesení odvolacího soudu a obsahu dovolání je významnou otázka, zda jednání obviněného popsané ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně naplnilo subjektivní stránku přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku. Z textu dovolání je však zjevné, že část argumentace obviněného směřovala proti správnosti skutkových zjištění soudů s argumentem, že pochybnosti o jejich správnosti jsou takové intenzity, že rozhodnutí soudů by mohlo svědčit o libovůli v rozhodování.



// Kdy se Nejvyšší soud zabývá skutkovými námitkami

20. Nejvyšší soud v této souvislosti připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).

21. Práva, jejichž ochrany se obviněný domáhá, se projevují zejména prostřednictvím zásad zakotvených v ustanovení § 2 tr. ř., a to zejména v jeho odstavcích 5 a 6. Podle ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Podle zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však nesmí být projevem libovůle orgánů činných v trestním řízení, důkazní postup je nezbytné vždy vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Z odůvodnění musí být patrné, o které důkazy soud opřel svá skutková zjištění, jak se vypořádal s obhajobou a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákoníku v otázce viny a trestu. Podle dovolacího soudu těmto požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení a na odůvodnění rozhodnutí soudy nedostály.



// Nezbytnost zavinění alespoň ve formě nepřímého úmyslu

22. V obecné rovině je zapotřebí uvést, že trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl (§ 15 tr. zákoníku). Postačí, aby pachatel přinejmenším věděl, že vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost výše vymezené zaměstnání nebo činnost, a byl s tím srozuměn. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§ 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku].

23. Předně je třeba zdůraznit, že většinu námitek obsažených v dovolání obviněný již uplatnil v předchozích stadiích trestního řízení a nalézací i odvolací soud se s nimi vypořádaly, byť poměrně stručně, v odůvodnění svých rozhodnutí (viz strana 5 rozsudku soudu prvního stupně, strany 3, 4 usnesení odvolacího soudu). Obviněný od počátku trestního stíhání popíral, že by se přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky dopustil úmyslně, opakoval, že nevěděl, že je v době řízení motorového vozidla pod vlivem návykové látky, soudy přesto uzavřely, že jednal ve formě eventuálního úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

24. Soud prvního stupně v daných souvislostech a s odkazem na závazný právní názor odvolacího soudu vyložil, že obviněný jednal v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, když vzhledem ke svému věku, dosaženému vzdělání a svým životním zkušenostem věděl, že když řídí automobil poté, co předtím požil omamnou a psychotropní látku, může porušit trestním zákoníkem chráněné společensky významné zájmy (str. 5 rozsudku). Odvolací soud zopakoval, že provedené dokazování jednoznačně prokazuje zavinění obviněného ve formě eventuálního úmyslu. Sám obviněný vypověděl, že poté, co si potáhl z dýmky, mu bylo zle a motala se mu hlava. Dospěl k závěru, že v dýmce je nějaká látka, která je silnější než cigarety. Kamarádi jej přemlouvali, aby kouřil, že bude veselo. Vzhledem k věku a vzdělání obviněného je podle odvolacího soudu zřejmé, že musel vnímat, že je mu kamarády s velkou pravděpodobností předložena droga. Přesto po jejím požití řídil motorové vozidlo, kdy byl nervozní a měl zarudlé zornice (str. 4 usnesení).



// TOP! Znaky zavinění ve formě úmyslu přímého a nepřímého

25. Pachatele lze uznat vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, je-li bezpečně prokázán jeho úmysl tento trestný čin spáchat. Podle ustálené teorie i praxe zavinění je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Zavinění je podle § 15 a § 16 tr. zákoníku vybudováno: a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, b) na složce vůle, zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Z hlediska rozlišení úmyslu od nedbalosti je rozhodující volní složka, která u nedbalosti chybí. Volní složka zahrnuje aktivní kladný vztah k zamýšleným či vážně zvažovaným reálným skutečnostem na podkladě znalosti rozhodných okolností, aniž by bylo vyžadováno, aby pachatel pociťoval tyto skutečnosti jako pro sebe příjemné či nepříjemné (i nepříjemnou skutečnost pachatel může chtít nebo s ní být srozuměn, jestliže se chce vyhnout skutečnosti ještě nepříjemnější anebo jestliže podlehne své vášni nebo jiným citovým hnutím). Aktivní vztah k zamýšleným nebo uvažovaným skutečnostem musí tu být z toho důvodu, že vůle musí potencovat jednání pachatele, a proto nepostačuje jen jeho „pasivní přístup", který se neprojeví v jednání (konání nebo opomenutí) pachatele. Kladný pak tento vztah musí být z toho důvodu, že vůle směřuje k vyvolání rozhodných skutečností vlastním jednáním; pokud by byl záporný, nesměřovala by vůle pachatele k jejich vyvolání. Kladný vztah zde není jen u „chtění" ve smyslu přímého úmyslu, ale také u „srozumění", které provází činnost směřující k následku (popř. k jiné skutečnosti vyžadující zavinění), třebaže vlastním objektem chtění tu je něco jiného, přičemž však srozumění musí pokrývat i následek relevantní z hlediska trestního práva.



// Srozumění nemá v trestním zákoníků úplnou definici

26. U nepřímého či eventuálního úmyslu pachatel ví, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že jej způsobí, je s tím srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele (viz shora) k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Na takové srozumění pak při uvedeném aktivním kladném vztahu k zamýšleným či vážně zvažovaným reálným skutečnostem na podkladě rozhodných okolností usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestní zákoník v § 15 odst. 2 stanoví, že srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně (trestním zákoníku – srov. § 110 tr. zákoníku) může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Toto ustanovení není „kompletní" definicí srozumění, ale má podstatný význam pro řešení otázky, zda lhostejný vztah k následku lze považovat již za srozumění s následkem. V právní literatuře se názory na tuto otázku různí, avšak převládají názory, že skutečný vztah lhostejnosti k následku (tzv. pravá lhostejnost) nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu. Srozumění u úmyslu nepřímého či eventuálního není obecně (v celém svém rozsahu) v trestním zákoníku definováno, pouze jeho obecné teoretické vymezení je doplněno tím, že „srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem" (§ 15 odst. 2 tr. zákoníku). Tuto „částečnou" definici srozumění u eventuálního úmyslu, která se snaží vyřešit spodní hranici srozumění, pokud jde o jeho odlišení od vědomé nedbalosti, si vynutily potřeby praxe. Pojem srozumění v dosavadním pojetí do značné míry selhával při posuzování lhostejnosti. Proto zákonodárce upravil výkladovou definici srozumění na podkladě tzv. teorie smíření s naplněním znaků skutkové podstaty (srov. obdobně např. § 5 odst. 1 věta za středníkem rakouského trestního zákona). Tímto přístupem je srozumění nejen odlišeno od přímého úmyslu, kdy pachatel učinil poruchu či ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem přímo vlastním účelem svého jednání nebo nutným důsledkem takového jednání směřujícího k jinému cíli, ale na druhé straně i od vědomé nedbalosti.



// Odlišení vědomé nedbalosti od nepřímého úmyslu

Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že takový následek nezpůsobí [srov. § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Z toho vyplývá, že vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákoníkem. Nepřiměřené důvody, které vedly pachatele k tomu, že spoléhal na to, že k následku nedojde, není možno zaměňovat s omylem, při kterém pachatel jedná pod vlivem nesprávné znalosti skutečnosti, ale ani se zabraňujícími okolnostmi (důvody) ve vztahu k následku, které jsou rozhodné pro nepřímý (eventuální úmysl), kde se ve shora uvedených souvislostech zvažuje, zda pachatel počítal či nepočítal s konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný. Nedostatečné zhodnocení nebezpečí nespočívá v neznalosti tohoto stavu, ale v tom, že pachatel nedocenil možné následky svého jednání. Vědomá nedbalost se shoduje s eventuálním úmyslem v intelektuální složce, ale oproti eventuálnímu úmyslu zde chybí volní složka vyjádřená srozuměním. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, avšak nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Naopak spoléhá, že ho nezpůsobí. Naproti tomu při eventuálním úmyslu pachatel svým jednáním zásadně mířil na jiný účel či sledoval jiný cíl, ale bylo mu jasné, že ho nedosáhne jinak než tím, že zřejmě – in eventum (nikoli nutně, pak by šlo o úmysl přímý, poněvadž pokud pachatel považuje následek za nutný, nutně ho také chce) dojde k porušení nebo ohrožení určitého právního statku, zákonem chráněného, zásadně tedy při uvedeném aktivním kladném vztahu k zamýšleným či vážně zvažovaným reálným skutečnostem na podkladě znalosti rozhodných okolností nepočítal s žádnou konkrétní okolností, jež by následku, který si představoval jako možný, mohla zabránit. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ale ani z hlediska psychického nazírání pachatele nutným výsledkem jeho jednání, neboť sleduje svým záměrem účel nebo cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak účelem nebo cílem relevantním, tak i účelem či cílem nezávadným, přitom je však pachatel vždy přinejmenším smířen s tím, že realizace tohoto účelu nebo cíle zřejmě in eventum předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, zpravidla pouze vedlejším následkem jednání pachatele, který je s ním srozuměn (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1467/2015, přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1161/2005 aj.).



// TOP! Závěr o nepřímém úmyslu musí být prokázán, nelze jej pouze předpokládat

27. Závěr o tom, že pachatel jednal v nepřímém úmyslu, musí být opřen o konkrétně zjištěné skutečnosti. Nepřímý úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o úmyslu lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu a způsobu jeho provedení, avšak musí se tak stát po velmi detailním dokazování a všestranné analýze jednání (usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1076/08).



// Skutkové okolnosti případu - metamfetamin 0,26 mg/l

28. Výsledky dosud provedeného dokazování je spolehlivě zjištěno, že u obviněného byla bezprostředně po zadržení pomocí orientačního měření slinným analyzátorem DrugWipe 5S zjištěna pozitivní přítomnost jiných návykových látek – metamfetaminu (č. listu 24, 25). Na základě tohoto se pak podrobil lékařskému vyšetření spojenému s odběrem krve a moči. V jeho krvi bylo zjištěno 0,26 mg/l látky metamfetaminu (č. listu 21), což vyplývá i ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie (č. listu 13 až 16). Nalézací soud opodstatněně uzavřel, že v době odběru krve a tudíž i v době řízení motorového vozidla byl obviněný pod aktuálním vlivem metamfetaminu. Závěry znaleckého zkoumání z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, byla jednoznačně vyloučena způsobilost obviněného k řízení motorového vozidla. Znalec z odvětví psychiatrie MUDr. Jiří Pokora mimo jiné uvedl: „…Tyto fenomény (pozn. euforie a následné odeznívání intoxikace) sice většinou neovlivňují úroveň rozpoznávacích či ovládacích schopností, zato mohou velmi podstatně ovlivnit schopnost řídit motorové vozidlo až do stavu naprosté nezpůsobilosti (zejména symptomy jako nesoustředivost a pocit ohrožení)…". Současně uvedl, že „…i malé dávky metamfetaminu, při kterých ještě nejsou patrny žádné změny chování a nelze vyexplorovat žádné psychopatologické fenomény, ovlivňují velmi podstatně způsobilost k řízení motorových vozidel…" (č. listu 76). Ze závěrů znaleckého zkoumání, jakož i dalších důkazů, o něž soudy opřely svoje rozhodnutí, však vyplývá toliko vyloučení způsobilosti obviněného k řízení motorového vozidla. Tyto závěry však nijak neprokazují úmysl obviněného vykonávat tuto činnost pod vlivem návykové látky.

29. Přestože Nejvyšší soud nezpochybňuje závěry obou soudů v tom ohledu, že obviněný si na základě pobídky svých kamarádů, kteří jej se slovy „zkus to, aby bylo veselo" (č. listu 67) vybízeli ke kouření dýmky, i na základě svého vlastního prohlášení, kdy při své výpovědi během hlavního líčení vypověděl, že po potáhnutí z dýmky mu bylo zle a motala se mu hlava, na základě čehož dospěl k závěru, že v dýmce je nějaká látka, která je silnější než cigareta (č. listu 65 až 67), musel být vědom toho, že požil drogu. Přesto se kamarádů, kteří s ním dýmku kouřili, neptal, co je obsahem dýmky. Z tohoto vyjádření samotného obviněného, který byl přesvědčen o tom, že v dýmce je nějaká látka silnější než cigareta, je patrné, že obviněný musel vnímat, že je mu kamarády s velkou pravděpodobností podávána droga. Přestože obviněný věděl, nebo z okolností vědět měl, že v noci z pátku na sobotu inhaluje omamnou látku, nebylo spolehlivě prokázáno, že věděl, o jakou látku a v jaké koncentraci se jedná. Sám znalec z oboru lékařství, odvětví psychiatrie, MUDr. Jiří Pokora v hlavním líčení uvedl, že čistý metamfetamin je látkou bez chuti a zápachu a striktně vzato obviněný nemohl poznat, že spolu s nikotinem a další aromatickou látkou ve vodní dýmce požívá i pervitin (č. listu 85). Stejný znalec rovněž potvrdil, že u drog nikdy nelze zpětně přesně určit, kdy z těla uživatele vyprchají, vždy záleží na koncentraci drogy. Pokud pak obviněný vypověděl, že celý víkend odpočíval, cítil se normálně a v pořádku, a následně se v pondělí ráno, tedy v odstupu více jak 48 hodin po požití drogy (pozn. nalézací soud na str. 5 rozsudku nesprávně podotýká, že obviněný řídil 36 hodin poté, co do svého organismu vpravil drogu), vydal svým vozem do práce, nelze z tohoto jednání a ze sledu všech okolností bez jakýchkoliv pochybností usuzovat na jednání pachatele v eventuálním úmyslu. Úmysl obviněného se totiž musí vztahovat nikoliv k vědomosti ohledně užití drogy, ale k řízení vozidla pod jejím vlivem. Obviněný sám vypověděl, že celý víkend odpočíval a cítil se dobře (č. listu 65), proto když usedal v pondělí ráno do vozidla, nevěděl, že je pod vlivem drog.

30. Nejvyšší soud spatřuje nedostatek důkazního řízení v tom, že jako svědci nebyli předvoláni a vyslechnuti policisté prap. R. H. a prap. L. P., kteří obviněného při preventivní silniční kontrole stavěli. Ze samotného úředního záznamu o kontrole řidiče podezřelého z požití alkoholických nápojů nebo jiné návykové látky před anebo během jízdy vyplývá, že policisté měli podezření na užití jiné návykové látky u řidiče, tj. u obviněného H. A. V., avšak z protokolu již dále není patrné, na základě čeho zasahující policisté toto podezření na užití jiných návykových látek pojali. Z protokolu totiž dále vyplývá, že chování obviněného bylo v době policejní kontroly ovládané, jeho nálada byla nenápadná, orientace normální, postoj a chůze byly jisté, řeč a paměť normální, oči normální. Významný je pak údaj o tom, že kontrolovaná osoba na dotaz, zda požívala alkoholický nápoj nebo jinou návykovou látku, uvedla, že požila pervitin, a to v době od 9. 8. 2014 23:00 do 10. 8. 2014, což je v příkrém rozporu s výpovědí obviněného (č. listu 22, 23). Pro úplnost dovolací soud dodává, že i z protokolu o lékařském a toxikologickém vyšetření osoby při podezření z ovlivnění návykovou látkou, přičemž toto vyšetření bylo provedeno v 9:25 hod. téhož dne (tj. v odstupu jedné hodiny), kdy byl obviněný stavěn hlídkou policie, není patrné, že by chování, nálada, řeč obviněného byly jakkoliv nápadné, při vyšetření měl zornice střední, po osvětlení úzké, spojivky normální (č. listu 19 a verte). Ale v úředním záznamu hlídky z místa zjištění pozitivního testu na OPL ze dne 22. 8. 2014 jsou obsaženy údaje, z nichž se podává, že řidič se zasahujícím policistům při preventivní kontrole vozidla zdál nervózní, roztěkaný a měl zarudlé zornice (č. listu 29), což bylo pro úvahy soudů relevantní z hlediska naplnění znaků eventuálního úmyslu. Blíže však chování řidiče – obviněného nebylo specifikováno. K tomu Nejvyšší soud poznamenává, že není ničím neobvyklým, pokud se nervozita řidiče při stavění hlídkou policie projevuje např. tím, že řidič ve spěchu nemůže najít všechny potřebné doklady atp. Obviněný navíc vypověděl, že jako nervozitu si policisté vysvětlili to, když policisty požádal o urychlení celé kontroly, protože spěchá do práce (č. listu 65). Soudy tedy pochybily, pokud nevyslechly policisty zasahující na místě za účelem vyjádření se k projevům „nervózního a roztěkaného" chování obviněného a především k jeho údajům o konzumaci pervitinu.

31. Obdobně se jeví potřebným vyslechnout jako svědkyni MUDr. M. H., vyšetřující lékařku Psychiatrické nemocnice Brno, k průběhu vyšetření obviněného dne 11. 8. 2014, k jazykové vybavenosti obviněného coby vyšetřované osoby a k okolnostem, za jakých zmínil údaj o tom, že užívá pervitin, a to 2 roky, naposledy přede 2 dny (č. listu 19 a verte).



// Nebylo prokázáno zavinění

32. Za daných okolností se nelze bez jakýchkoliv pochybností ztotožnit se závěrem soudů, že obviněný musel být přinejmenším srozuměn s tím, že ve stavu ovlivnění drogou (tj. ve stavu vylučujícím jeho řidičskou způsobilost) vykonával činnost, při které mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku, Nejvyšší soud jej má za předčasný. Dokazování se soustředilo zásadně k objasnění toho, zda obviněný věděl nebo mu z okolností muselo vyplynout, že požívá drogu, avšak se stejnou pečlivostí soudy neobjasnily volní a vědomou složku úmyslného jednání obviněného řídit pod vlivem omamné látky vozidlo s více než 48 hodinovým časovým odstupem od jejího požití. K trestní odpovědnosti za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku je ale nutné pachateli prokázat úmysl, alespoň v jeho eventuální formě, řídit motorové vozidlo pod vlivem návykové látky.

33. Použité, výhradně nepřímé důkazy, mají-li posloužit k jednoznačnému závěru o vině, musí tvořit systém, jehož jednotlivé články musejí být v souladu jak mezi sebou, tak i s dokazovanou skutečností, tj. v daném případě s existencí eventuálního úmyslu. Z principu presumpce neviny kromě pravidla, podle něhož musí být obviněnému vina prokázána, plyne rovněž pravidlo in dubio pro reo, podle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/09). Těmto požadavkům však nalézací soud ve svém rozhodnutí, které bylo následně rozhodnutím odvolacího soudu potvrzeno, nedostál. Obviněný byl uznán vinným úmyslným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, aniž by mu bylo nade vší pochybnost prokázáno, že jednal byť v nepřímém úmyslu. Na soudu prvního stupně bude, aby ke spolehlivému vyřešení otázky, zda se mohl obviněný oprávněně domnívat, že po víkendu, kdy pouze odpočíval, již nemohl být pod vlivem drogy, dokazování doplnil v již naznačeném rozsahu. Bude tedy na něm, aby vyslechl policisty prap. R. H. a prap. L. P., kteří obviněného stavěli, aby se vyjádřili k chování obviněného při kontrole a kontaktu s nimi a k údaji o užívání pervitinu, a reagovat tak na určitý rozpor mezi obsahem úředního záznamu hlídky z místa zjištění pozitivního testu na OPL ze dne 22. 8. 2014 (č. listu 29, poznámka: v textu je zřejmě nesprávně uvedeno datum 22. 8. či 25. 8. 2014) a úředním záznamem o kontrole řidiče podezřelého z požití alkoholických nápojů nebo jiné návykové látky sepsaném týmiž příslušníky Policie České republiky (č. listu 22, 23) a protokolem o lékařském a toxikologickém vyšetření osoby při podezření z ovlivnění návykovou látkou (č. listu 19 a verte). K prověření obhajoby obviněného se v této souvislosti vhodným jeví vyslechnout jako svědkyni MUDr. M. H., lékařku, která dne 11. 8. 2014 v 9:25 hodin provedla vyšetření, k údaji o užívání pervitinu obviněným. Teprve po doplnění dokazování a vyhodnocení provedených důkazů nechť prvostupňový soud opětovně učiní odpovídající skutkové i právní závěry. Přitom nelze vyloučil, že k řádnému objasnění věci a zjištění skutkového stavu věci bude nezbytné provést i důkazy další, přičemž na soudu prvního stupně bude, aby tak učinil.



// Výklad zásady in dubio pro reo

34. Konečně k dovolatelem uplatněné námitce ohledně porušení zásady in dubio pro reo, když podle obviněného soudy při projednávání dané věci zohlednily pouze důkazy hovořící v neprospěch obviněného, čímž došlo k libovůli při hodnocení důkazů, pak Nejvyšší soud pouze stručně udává následující. Rozhodnout ve prospěch obviněného je možné za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Aplikace zásady in dubio pro reo bude proto závislá na výsledcích doplněného dokazování.