Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2007, č. j. 2 Afs 57/2007 - 92
(citace)

Žalobní řízení je totiž založeno na zásadách koncentrace a dispozitivnosti. To především znamená, že soud přezkoumává napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), přičemž žalobce může kdykoli za řízení žalobní body omezit; rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body může jen ve lhůtě pro podání žaloby (§ 71 odst. 2 s. ř. s.). Racionální podstata citovaných dvou zásad spočívá především v zájmu na rychlosti a hospodárnosti řízení a také v ochraně ostatních účastníků řízení ve smyslu nastolení určité právní jistoty ohledně vymezení předmětu soudního řízení.

Určitý korelativ ze zmíněných pravidel představuje ustanovení § 76 s. ř. s., které stanoví taxativní výčet důvodů, pro které lze napadené rozhodnutí zrušit pro vady řízení bez jednání, a zároveň výslovně stanoví, že z těchto důvodů soud napadené rozhodnutí zruší, popř. vysloví jeho nicotnost, i tehdy, vyjdou-li tyto vady najevo při jednání (§ 76 odst. 3 s. ř. s.).

Tento korelativ však není možno vykládat jako zásadní výjimku ze zásad koncentrace a dispozitivnosti žalobního řízení, nýbrž spíše jako zjemnění tvrdosti zákonné úpravy cílené na ty případy, kdy žalobce nikoliv vlastní vinou není schopen upozornit na některé vady správního řízení v rámci lhůty pro podání žaloby. Proto také zákonná úprava zvolila dikci „vyjdou-li tyto vady najevo", což zjevně nemůže být ztotožněno se slovy např. „namítne-li" či „napadne-li".

Podstatu a smysl „vyjití najevo" tak je nutno vyložit tak, že určitou námitku vznese samotný žalobce, žalovaný, osoba zúčastněná na řízení, či se bude jednat o okolnost, kterou zjistí samotný rozhodující krajský soud.

Společným jmenovatelem všech těchto případů však musí být to, že tato zjištěná skutečnost nebyla či dokonce nemohla být známa žalobci, takže po něm nelze spravedlivě požadovat, aby ji uplatnil přímo v rámci žalobních bodů. V praxi se tak může jednat o skutečnosti plynoucí z části spisu, k níž žalobce neměl přístup, skutečnosti nově vyvstanuvší teprve z průběhu dokazování prováděného krajským soudem apod.

Nejvyšší správní soud má přitom za to, že se může jednat jak o skutečnosti skutkové, tak také o skutečnosti právní.

V případě skutkových okolností se musí jednat o takové případy, kdy žalobce o jejich existenci nevěděl, a to nikoliv vlastní nedbalostí (např. se nejednalo o jeho liknavost spočívající v tom, že se dostatečně neseznámil s obsahem správního spisu).

V případě okolností právních se jedná zejména o situace tzv. judikatorních odklonů, kdy určitá právní otázka bude setrvale judikována určitým způsobem, nicméně v průběhu času (tzn. po podání žaloby) dojde k zásadní změně výkladu stejného problému.

Nejvyšší správní soud má totiž za to, že čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, podle něhož je soudce vázán zákonem, je nutno vykládat v širším smyslu tak, že soudce je vázán právem. Vázanost právem přitom neznamená toliko vázanost zákonem ve smyslu formálním, nýbrž i vázanost ostatními prameny práva včetně např. právních principů a také právních precedentů. Rovněž právní precedenty totiž je nutno považovat za prameny práva, a to i v systému psaného práva, byť samozřejmě „jen" ve smyslu závazného výkladu psaných právních norem. Lze tak uzavřít, že soud rozhodující o určité právní otázce prakticky vždy interpretuje dotčenou normu zakotvenou v právním předpisu a tato interpretace nemůže nezohledňovat výklad provedený soudem stejného či vyššího stupně (k tomuto chápání závaznosti správní judikatury vyššího či totožného stupně viz zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2006, sp. zn. 1 Aps 2/2006, č. j. 2 Afs 57/2007 - 101 publ. na www.nssoud.cz).

Jinak řečeno, citovaný zákonný termín „vyjití najevo" je nutno vztahovat i na případy, kdy rozhodující soud s vědomím nové judikatury tuto judikaturu již při svém rozhodování nemůže pominout, přestože na ni ještě nemohl žalobce odkazovat v žalobě, neboť k takovému judikatornímu odklonu došlo až po podání žaloby, popřípadě v době podání žaloby, kdy nebylo možno po žalobci spravedlivě požadovat, aby byl s tímto výkladem zákona seznámen.

Nejvyšší správní soud má ovšem za to, že tato situace v nyní rozhodované věci nenastala. Nelze totiž přehlédnout, že námitka ohledně provedení výslechu svědka bez přítomnosti žalobce nebyla uplatněna přímo v žalobě (nestala se jedním z tzv. žalobních bodů) a žalobce ji zmínil teprve při ústním jednání (viz protokol na č. l. 51), přestože zásadní změna výkladu ustanovení § 33 správního řádu z roku 1967 oproti předchozímu výkladu Vrchního soudu v Praze uplatňovanému ještě na konci minulého století se odrazila již v judikatuře Ústavního soudu počínaje rokem 2001, což poté akceptoval ve své rozhodovací činnosti rovněž Nejvyšší správní soud. Žalobce tak měl možnost tuto námitku uplatnit již v žalobě, neboť neexistovala překážka, která by mu v seznámení s nesprávností postupu žalovaného skutkově či právně bránila. Nelze tak v tomto případě tvrdit, že by nesprávnost procesního postupu žalovaného „vyšla najevo" až při jednání, a městský soud proto nemohl použít výjimku obsaženou v § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. (ostatně takový postup ve svém rozsudku ani neohlásil) a překročit pomyslné hranice vytyčené žalobními body, které žalobce v žalobě uplatnil. Námitka provedení výslechu svědka bez účasti žalovaného přitom mezi těmito žalobními body nebyla, takže postup městského soudu – byť pochopitelný z hlediska materiální spravedlnosti – byl v rozporu se zásadou koncentrace a dispozitivnosti řízení ve správním soudnictví, jak je rigidně vytyčuje § 75 odst. 2 s. ř. s.