K nezbytnosti extenzivního a teleologického přístupu k výkladu naplnění podmínek soudní rehabilitace za účelem zmírnění křivd spáchaných komunistickým režimem

(sbírka)

V nálezu sp. zn. II. ÚS 187/2000 ze dne 12. 3. 2001 (N 40/21 SbNU 353) Ústavní soud zdůraznil, že v rehabilitačních věcech je nutné brát v úvahu smysl a účel rehabilitačních zákonů a motiv, který vedl zákonodárce k jejich vydání, zřetelně vyjádřený v jejich preambuli a v úvodních ustanoveních. S ohledem na to je zapotřebí rehabilitační předpisy interpretovat extenzivně ve prospěch postižených osob, neboť na rozdíl od majetkových restitucí nemůže takový výklad vést k nepřípustným zásahům do práv jiných osob. Tento zásadní pohled na rehabilitační řízení změněn nebyl.

Ústavní soud se ve své dosavadní judikatuře zabýval otázkami ústavně konformního výkladu rehabilitačních předpisů vícekrát. V předchozích rozhodnutích zdůraznil, že účel a smysl právních předpisů není možné hledat pouze ve slovech a větách toho kterého předpisu; v něm jsou vždy přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy. Tyto zásady pak platí tím spíše v řízeních, ve kterých dochází k aplikaci zákonů, kterými se demokratický právní stát snaží reagovat na křivdy vzniklé za minulého nedemokratického režimu. Jinak řečeno, teleologický přístup k výkladu práva musí převážit nad čistě dogmatickým gramatickým výkladem tak, aby byl v maximální míře naplněn účel rehabilitačních a na ně navazujících předpisů, jímž je zmírnění křivd spáchaných předchozím režimem.

Tu lze odkázat i na smysl zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, ve znění zákona č. 220/2011 Sb.; ten mimo jiné uvádí, že komunistický režim byl zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný, perzekuoval občany nebo jim hrozil perzekucí a odpor proti tomuto režimu se považuje za legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a hodný úcty.

In concreto, je (snad) obecně známou skutečnost, že J. H., tedy stěžovatel, byl účastníkem aktivního odporu proti komunistickému totalitnímu systému a v době trvání totalitního režimu byl perzekuován. Mimo jiné je též veřejně známo, že byl signatářem Charty 77. K jeho zadržení (posuzovanému v nynější věci) přitom došlo dne 17. 10. 1977. Je rovněž obecně známo, že rok 1977 byl rokem vzniku Charty 77 a obdobím tuhé normalizace s řadou „preventivních“ opatření vůči odpůrcům režimu, ke kterým často patřilo i opakované účelové zadržení režimních oponentů orgány SNB. Tento fakt byl přitom soudům výslovně předestřen dne 30. 8. 2011 Úřadem dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (srov. č. l. 19 spisu obecných soudů).

Dále je (snad) notorietou, že v zásazích (např. zadržení) a řízeních vedených proti odpůrcům režimu – a tím i proti stěžovateli – před rokem 1989 existoval silný politický podtext, který evidentně omezoval jejich objektivnost. Proto nelze bez dalšího vycházet z právní kvalifikace skutků ze strany takto podjatých totalitních orgánů. Jinými slovy, pro účely zákona o soudní rehabilitaci je podstatné, za jaké skutky byl člověk skutečně postihován, nikoli jen to, jak tyto skutky byly formálněprávně totalitním státem posouzeny. Smyslem soudní rehabilitace je rehabilitovat za činy, které nemohly být v demokratickém právním státě považovány za trestné (viz výše). Stávalo se mnohdy, že lidé byli sice postihováni za činy, které nemohly být v demokratickém právním státě považovány za trestné, avšak aplikační orgány totalitního státu je právně kvalifikovaly nikoli jako politické, aby to nepůsobilo tak výbušně, aby se navenek zakrýval skutečný politický důvod represe, aby se z ve skutečnosti politických obětí vytvářeli „běžní kriminálníci“, a tím se i snižovala jejich vážnost ve společnosti. Při takové účelové právní kvalifikaci by činy těchto lidí pod taxativní výčet trestných činů uvedených v zákoně o soudní rehabilitaci nemusely být podřazeny, a to přesto, že ve skutečnosti byli tito lidé postihováni za činy, které nemohly být v demokratickém právním státě považovány za trestné. Ostatně i citovaná důvodová zpráva k § 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, uvádí, že „při aplikování trestněprávních předpisů v období totalitní vlády jedné politické strany, časově ohraničeném dobou od 25. února 1948 do 1. ledna 1990, docházelo k nejhrubšímu a nejčastějšímu porušování zákonnosti zejména u těch skutkových podstat, které mají výrazný politický charakter“. To vše jen dokladuje, že stěžovatel byl ve skutečnosti postihován totalitním státem za realizaci svobody politického projevu; proto šlo fakticky o případy, na které dopadaly § 100 odst. 1 či § 102 nebo 103 trestního zákona, v tehdy platném znění. Tyto skutkové podstaty jsou uvedeny v § 2 odst. 1 písm. d) zákona o soudní rehabilitaci. Uvedená interpretace platí tím spíše s ohledem na to, že v pochybnostech mělo být postupováno ve prospěch navrhovatelů podle zákona o soudní rehabilitaci, neboť na rozdíl od majetkových restitucí nemůže takový výklad vést k nepřípustným zásahům do práv jiných osob. Jinými slovy, u stěžovatele stěží šlo o kriminální trestný čin výtržnictví, ale o politickou demonstraci jeho legitimního odporu proti protiprávnímu komunistickému režimu, který je hoden úcty (srov. bod 22 tohoto nálezu).

Ústavní soud podotýká, že i na posuzovaný případ dopadají myšlenky vyslovené například v nálezu Ústavního soudu ze dne 15. listopadu 2010 sp. zn. I. ÚS 517/10 (N 223/59 SbNU 217; body 43 a 44): „Judikatura Ústavního soudu nezřídka byla a dosud je konfrontována s přístupem obecných soudů k právu typickým právě pro koncepci práva předlistopadového; tedy s pojetím práva formalistickým, čistě pozitivně-právním, vycházejícím toliko z jazykového výkladu, aniž by – mnohdy – obecné soudy vzaly v úvahu účel a smysl vykládaných právních předpisů a povinnost chránit základní práva a svobody; to platí dokonce i u těch předpisů, kterými se demokratický stát snažil reagovat na křivdy způsobené minulým režimem [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 187/2000 ze dne 12. 3. 2001 (N40/21 SbNU 353), I. ÚS 792/06 … a mnoho dalších]. V odborné literatuře bylo kriticky upozorňováno na to, že kupříkladu dosažení účelu rehabilitací bylo brzděno některými obecnými soudy a jimi zastávaným výkladem, který jakoby vycházel z premisy, že na předlistopadovém souzení není třeba nic příliš měnit.“

Napadené rozhodnutí lze považovat nejen za projev právního formalismu, zejména v kontextu snahy o odčinění křivd páchaných předchozím režimem. Stěžovatel je totiž notoricky známý účastník aktivní ho odporu proti komunistickému totalitnímu systému a perzekuovaný totalitním režimem, který musel opustit svůj domov, neboť komunistický režim chtěl donutit nepohodlné lidi, zejména signatáře Charty 77, k odchodu do zahraničí; při tom bývaly používány různé formy psychického i fyzického nátlaku a vydírání. Je snad až unfair uvedené skutečnosti opomíjet při interpretaci protokolů o zadržení sepisovaných komunistickým Sborem národní bezpečnosti; vždyť stěžovatel se v podstatě jen domáhal soudního potvrzení faktu, že totalitním režimem pronásledován byl. Lidé i moderní demokratický právní stát by měli zpětně projevovat velkou úctu právě těm, kteří v těžkých podmínkách nesvobodného státu, s notnou dávkou odvahy, projevovali své kritické názory na takový režim – pošlapávající základní lidská práva a svobody apod. – právě s vědomím nejvyšší pravděpodobnosti, že za to budou posléze přísně a dlouhodobě sankcionováni (ať již trestní represí, či společenskou ostrakizací aj.). Příběhy odpůrců režimu proto mají i značný potenciál edukativní. Napadené usnesení odnímá stěžovateli, důsledně vzato – pod soudní autoritou – (byť jen částečně) faktické postavení osoby diskriminované a pronásledované totalitním režimem.