Nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 385/15

(sbírka)

Zásada projednací vymezuje v občanském soudním řízení důkazní břemeno jako procesní odpovědnost za výsledek řízení, které stíhá toho z účastníků, v jehož zájmu je, aby soud uznal tvrzenou skutečnost za prokázanou. Nelze proto souhlasit s odvolacím soudem, že předložení „rozhodujícího důkazu" až v odvolacím řízení nemůže jít k tíži žalobce. Zásada koncentrace řízení je zákonným zákazem adresovaným soudu, podle něhož ke skutečnostem a důkazům, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, nelze přihlížet, a nedává soudci prostor k uvážení, když navíc k prokázání svého tvrzení, že původní vlastnici náhrada za vyvlastnění skutečně vyplacena byla, měl žalobce, nadto zastoupený advokátem, v průběhu řízení před soudem prvního stupně, které trvalo téměř šest let, k dispozici možnost vyhledávat v archivech potřebné dokumenty.

Zásada neúplné apelace pak připouští doplnění dokazování v odvolacím řízení, a to pouze ve výjimečných případech taxativně uvedených v § 205a občanského soudního řádu. Naproti tomu, skutečnosti a důkazy, o nichž se účastník dozvěděl až po vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně, které ale nastaly před jeho vyhlášením, lze uplatnit pouze žalobou na obnovu řízení, budou-li splněny i další předpoklady vyžadované § 228 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu.
Pokud za dané procesní situace odvolací soud připustil žalobcem nově předložené důkazy, prolomil zásadu neúplné apelace, když připuštění takových důkazů ani jako výjimečné neodůvodnil. Tímto postupem odvolacího soudu bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces.