Pokud ten, kdo složil za jiného peněžitou záruku na místo vazby, prokáže, že nebyl poučen o možných následcích, nemůže peněžitá záruka připadnout státu
Posted on February 6th, 2019
Nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. III. ÚS 2787/15
(sbírka)
I. Předpokladem postupu obecného soudu v řízení o složení peněžité záruky podle § 73a trestního řádu je postavení najisto, kdo takovou záruku skládá, a kdo tedy je ve vztahu k veřejné moci (státu) jako její složitel, a nikoli, kdo je ve vztahu k obviněnému jako ten, kdo mu takové prostředky poskytl, aby sám obviněný takovou peněžitou záruku složil.
II. Z důvodu ochrany zájmů složitele peněžité záruky je třeba vyžadovat, aby obecný soud, jako orgán ochrany základních práv a svobod (čl. 4 Ústavy České republiky), před přijetím peněžité záruky ověřil, zda se osobě záruku skládající dostalo poučení podle § 73a odst. 9 trestního řádu, protože bez ohledu na obecné označení tohoto institutu jako „kauce", v případě, že peněžitou záruku složila jiná osoba než obviněný, je její vrácení podmíněno nikoli budoucím „smluveným" chováním složitele, nýbrž chováním obviněného, a to dokonce nejen budoucím, nýbrž i takovým, které mu je kladeno ve smyslu § 73a odst. 6 až 8 trestního řádu za vinu. Stejně tak je třeba splnění poučovací povinnosti vyžadovat z důvodu ochrany zájmů státu a poškozené osoby, neboť jejím nesplněním je následně vyloučeno využití postupu podle § 73a odst. 6 trestního řádu.
III. Prokáže-li ten, kdo složil za jiného peněžitou záruku, že v soudním řízení nebyl náležitě poučen podle § 73a odst. 1 a 9 trestního řádu o možných následcích svého jednání, je použití složené peněžité záruky podle § 73a odst. 7 trestního řádu k úhradě pohledávky poškozeného neústavním zásahem (porušením) do vlastnického práva složitele záruky podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a současně neposkytnutím náležité soudní ochrany podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
(výrok)
I. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 9. července 2015 č. j. 11 To 51/2015-5805 a usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. června 2015 č. j. 51 T 2/2013-5796 bylo porušeno právo stěžovatelky na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 ve spojení s právem na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. července 2015 č. j. 11 To 51/2015-5805 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. června 2015 č. j. 51 T 2/2013-5796 se ve vztahu ke stěžovatelce zrušují.
III. Ve vztahu ke stěžovateli se ústavní stížnost odmítá.