Nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 2852/14

(sbírka)

K přípustnosti rekognice provedené jako neodkladný a neopakovatelný úkon coby rozhodujícího důkazu o vině

I. V řízení před soudem mohou být jako důkaz použity zásadně jen takové výpovědi svědků či dalších osob, včetně rekognicí, jejichž provedení měla obhajoba možnost být přítomna a aktivně účastna. Pouze ve výjimečných případech lze přistoupit k použití takového důkazu (výpovědi svědka) provedeného jako neodkladný a neopakovatelný úkon podle § 158a trestního řádu, jehož se obhajoba nemohla účastnit. Zvláště v případech, kdy takový důkaz má být rozhodujícím či dokonce jediným důkazem o vině obžalovaného, je naprosto nezbytné, aby se orgány činné v trestním řízení nespoléhaly automaticky na možnost použití důkazu v režimu § 211 odst. 2 písm. b) trestního řádu (čtení protokolu o výpovědi svědka), ale vyvinuly aktivní úsilí k opakovanému provedení dotčeného úkonu, jehož by se již obhajoba mohla účastnit, a to nejlépe v řízení před soudem. Teprve pokud toto úsilí bylo marné či onen úkon nelze opakovat z povahy věci, je možné připustit odsouzení obžalovaného založené rozhodující či plnou měrou na důkazu (výpovědi svědka či jiných osob), jehož se obhajoba nemohla účastnit, a to pouze za splnění dalších přísných kumulativních podmínek (řízení jako celek lze považovat za spravedlivé a existují skutečnosti dostatečně vyvažující nevýhody spojené s připuštěním takového důkazu, včetně možnosti řádného a spravedlivého posouzení jeho věrohodnosti a spolehlivosti). Aplikace § 211 odst. 2 písm. b) trestního řádu nesmí sloužit k obcházení práv obhajoby. V opačném případě dochází k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 ve spojení s čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Z hlediska zachování práva stěžovatele na spravedlivý proces je rozhodující, zda je soudní řízení, resp. trestní řízení, jedná-li se o trestní věc, spravedlivé jako celek, nikoliv v jednotlivosti úkonů. Proto i v případech s přeshraničním rozměrem, kdy se v trestním řízení využívají úkony provedené na základě právní pomoci orgány jiného státu, je při přezkumu Ústavního soudu klíčové nikoliv to, podle právního řádu jakého státu byly prováděny jednotlivé úkony trestního řízení a zda při nich tento byl beze zbytku dodržen; nýbrž to, zda předmětné trestní řízení ve svém celku splňovalo všechny ústavní požadavky spravedlivého procesu, zejména požadavek na náležité respektování a naplňování ústavně zaručených práv obviněného.