Nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 2258/14

(sbírka)

K záměně právní kvalifikace trestných činů podvodu a pojistného podvodu

I. Součástí zásady nullum crimen sine lege je též určitost a jasnost podřazení trestného jednání pod konkrétní trestný čin, obsažený v trestním zákoně. K požadavku určitosti náleží také zásada, aby jednotlivé kategorie soudně trestných deliktů byly náležitě vymezeny a přesně od sebe odlišeny. Konkrétním odrazem je pak vymezení jednotlivých trestných činů, přičemž u některých skutkových podstat jsou odlišeny obecné a konkretizované formy trestného jednání, které však z hlediska práva stojí samostatně na stejné úrovni.

II. Takovým příkladem je i skutková podstata „obecného“ podvodu (§ 250 trestního zákona) a dále pojistného podvodu (§ 250a) či úvěrového podvodu (§ 250b). Ačkoliv se v těchto případech vždy jedná o „podvod“, zákonodárce považoval za nezbytné některé formy podvodu vytknout samostatně jako trestné, a povinností soudů je tedy „podvodné jednání“ z hlediska vymezení skutku řádně podřadit pod konkrétní trestný čin.

III. Pokud proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obecné soudy nesprávně právně kvalifikovaly skutkové jednání stěžovatele a namísto pojistného podvodu jej uznaly vinným z „obecného“ podvodu, nejedná se o zanedbatelnou chybu, byť tyto trestné činy (podvod a pojistný podvod) ukládají totožné sankce, a ani v případě překvalifikování jednání by se proto zřejmě nijak nezměnil trest uložený stěžovateli. Nejvyšší soud měl za této situace postupovat podle ustanovení § 265m odst. 1 trestního řádu a sám rozhodnout rozsudkem.