Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 31 Cdo 1385/2008

(citace)

Rozhodnutí Nejvyššího kontrolního úřadu („NKÚ") sama o sobě nemohou představovat zásah do základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ledaže by NKÚ překročil své kompetence.

Má-li NKÚ dostát svým povinnostem vyplývajícím mimo jiné z ustanovení § 2 a § 4 zákona o NKÚ, nemůže abstrahovat od vztahů mezi kontrolovanými osobami k třetím osobám vzniklých při činnostech kontrole podrobené osoby, neboť opak by ve své podstatě fakticky zamezoval v konkrétních případech pojmenovat případná pochybení kontrolovaného.

V posuzované věci se NKÚ odpovídajícím způsobem zdržel, aby žalobce v kontrolním závěru výslovně jmenoval. Proto úvaha, že nelze dovodit, že by NKÚ výroky formulovanými ve zcela obecné rovině jakkoliv zasáhl do dobré pověsti žalobce, je plně přiléhavá.