Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 8. 2018, č. j. 9 Azs 49/2018 - 50

(citace)

Řízení o kasační stížnosti je ovládáno dispoziční zásadou, kdy jak postup Nejvyššího správního soudu, tak i rozsah předmětu jeho řízení, se odvíjí od právních úkonů stěžovatele – soud je tedy v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti. Z této dispoziční zásady připouští zákon tyto čtyři výjimky: 1. zmatečnost řízení před krajským soudem [§ 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.], 2. existence vady v řízení před krajským soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], 3. nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] a konečně 4. nicotnost správního rozhodnutí (§ 76 odst. 2 s. ř. s.). V těchto vyjmenovaných případech není Nejvyšší správní soud důvody kasační stížnosti vázán a i bez kasační námitky může (respektive musí) z moci úřední zrušit rozhodnutí krajského soudu. Je povinností Nejvyššího správního soudu nejprve posoudit, zda řízení před krajským soudem není zatíženo vyjmenovanými vadami či zda napadené rozhodnutí správního orgánu není nicotné. Teprve poté se může zabývat samotnými důvody kasační stížnosti.

V rozsudku č. j. 1 Aps 15/2013 - 33 soud konstatoval, že „[s]těžovatel měl tedy před podáním žaloby ke správnímu soudu nejprve podat žádost o výmaz či opravu záznamu v SIS u Policie České republiky, Policejního prezidia. […] Stěžovatel nicméně žádost Policii České republiky nepodal, a namísto toho se rovnou obrátil na soud. Stěžovatel se mohl domáhat ochrany nebo nápravy jinými právními prostředky, čímž naplnil předpoklady nepřípustnosti své žaloby podle § 85 s. ř. s. […] Stěžovateli nynější rozhodnutí neupírá soudní ochranu. Proti případnému negativnímu rozhodnutí Policie České republiky se bude moci bránit žalobou proti rozhodnutí správního orgánu, eventuálně v případě nečinnosti Policie České republiky žalobou nečinnostní".

Na výše citované rozhodnutí poté ve věci totožného stěžovatele navázal rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 10. 2016, č. j. 8 As 37/2016 - 31. Tento stěžovatel postupoval v souladu s názorem vysloveným v rozsudku č. j. 1 Aps 15/2013 - 33, obrátil se na příslušný policejní orgán se žádostí o výmaz či opravu záznamu v SIS II a obdržel negativní sdělení o tom, že jeho žádosti policejní orgán nevyhověl. Poté nechal postup policejního orgánu přezkoumat u Úřadu pro ochranu osobních údajů (ten mu rovněž nedal za pravdu) a následně podal žalobu na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, který měl spočívat v trvání záznamu v SIS II (v daném případě provedeném příslušným orgánem Rakouské republiky). Žaloba však byla městským soudem jako nepřípustná odmítnuta.

Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 8 As 37/2016 - 31 zamítl kasační stížnost stěžovatele. V odůvodnění dospěl k těmto závěrům: „V dané věci bylo podstatné, jakou povahu mělo sdělení žalované (resp. poté sdělení Úřadu pro ochranu osobních údajů), které učinila ve stěžovatelově věci. […] Ze správního spisu žalované se podává, aniž je o této skutečnosti sporu, že o vyřízení žádosti stěžovatele o výmaz či opravu jeho záznamu v SIS jej žalovaná informovala písemnou formou ve smyslu § 83 odst. 2 písm. a) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále jen zákon o policii) ve spojení s § 83 odst. 5 téhož zákona. Uvedené písemné sdělení nemělo formu správního rozhodnutí a nebylo takto ani označeno (srov. § 69 odst. 1 správního řádu). Přesto bylo podle obsahu úkonem správního orgánu, který má účinky rozhodnutí. Žalovaná jej učinila v rámci své působnosti v oblasti veřejné správy vůči stěžovateli jako adresátu, sdělení se týkalo zcela určitého předmětu řízení (zpracování osobních údajů evidovaných v SIS) a bylo způsobilé negativně zasáhnout stěžovatelovu právní sféru. Obdobné platí i pro sdělení Úřadu pro ochranu osobních údajů (jež je součástí spisu městského soudu), který na návrh stěžovatele přezkoumal postup žalované. Z uvedeného plyne, že stěžovatel, který postupoval vůči správním orgánům způsobem, naznačeným v rozsudku kasačního soudu ve věci sp. zn. 1 Aps 15/2003 (správně sp. zn. 1 Aps 15/2013 – pozn. soudu), se v posuzované věci mohl a měl domáhat ochrany svých veřejných subjektivních práv žalobou proti rozhodnutí správního orgánu. Stěžovatel se namísto takové žaloby, která odpovídala povaze úkonů správních orgánů, jež měly být předmětem přezkumu, domáhal ochrany svých práv žalobou proti nezákonnému zásahu (žaloba na ochranu proti nečinnosti správního orgánu nepřicházela v úvahu, jelikož žalovaná a posléze Úřad pro ochranu osobních údajů ve věci stěžovatele konaly). Tento typ žaloby však nebyl v daném případě přípustný".

Srovná-li soud výše uvedené s okolnostmi daného případu, podobnost judikované a projednávané věci je evidentní: v obou případech se jedná o tvrzený nezákonný zásah spočívající v neoprávněné evidenci žalobců v systému ENO, resp. SIS II. Stěžovatel obdobně jako tomu bylo v případu řešeném pod sp. zn. 8 As 37/2016 požádal Policejní prezidium ČR jako příslušný policejní orgán ve smyslu § 83 zákona o Policii ČR o poskytnutí informací o všech osobních údajích, které o něm uchovává, dále o sdělení, do jaké doby budou uchovávány, požádal též o jejich okamžitou likvidaci, pokud je možná, a policejní orgán této žádosti nevyhověl a písemně jej o tom informoval. [26] S ohledem na citované judikatorní závěry není pochyb o tom, že stěžovatel se měl proti sdělení žalovaného bránit žalobou proti rozhodnutí dle § 65 a násl. s. ř. s. Namísto toho zvolil zásahovou žalobu ve smyslu § 82 a násl. s. ř. s., která byla v dané věci nepřípustná a jako takovou ji měl městský soud podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítnout. Nejvyšší správní soud již dříve ve své judikatuře dovodil, že určujícím pro úvahu, kterou žalobou se má účastník domáhat ochrany veřejných subjektivních práv, je nikoliv volba účastníka řízení v rámci jeho dispozičního oprávnění, nýbrž povaha napadeného úkonu (srov. rozsudek ze dne 4. 8. 2005, č. j. 2 Aps 3/2004 - 42). Současně též opakovaně vyslovil, že jiné právní prostředky (než žalobu proti rozhodnutí), lze zvolit až v případě, nelze-li se domáhat ochrany jinak. Jinými slovy dovodil primát žaloby proti rozhodnutí správního orgánu před žalobou na ochranu před nezákonným 9 Azs 49/2018 - 53 pokračování zásahem. Sdělení žalovaného ze dne 4. 9. 2017, č. j. PPR-19652-1/ČJ-2017-990115, je podle svého obsahu úkonem správního orgánu, který má účinky rozhodnutí.

Soud neshledal, že by bylo nutné se od závěrů citovaných výše v odst. [24] odchýlit, resp. postoupit věc rozšířenému senátu dle § 17 odst. 1 s. ř. s. Považuje je za správné a souladné s dosavadní konstantní judikaturou. Sdělení žalovaného podle § 83 odst. 5 zákona o Policii ČR sice není vydáváno v rámci správního řízení, ale je výsledkem určitého formalizovaného procesu, který je upraven zákonem. Zákonná úprava tohoto procesu je obsažena právě v § 83 zákona o Policii ČR. Okolnost, že sdělení žalovaného není výsledkem správního řízení dle správního řádu či jiného procesního předpisu, tedy bez dalšího neznamená, že jej není možné posoudit jako rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Na podporu uvedeného lze dále odkázat na usnesení rozšířeného senátu ze dne 10. 7. 2018, č. j. 9 As 79/2016 – 41