Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 46/12

(sbírka)

Zákonodárce – jak je zřejmé – se v otázce náhrady škody spočívající v poškození zdraví rozhodl poskytnout zaměstnanci náhradu škody v širším rozsahu, než je tomu ve vztazích podléhajících toliko obecné občanskoprávní úpravě. Takové rozlišení lze i podle Ústavního soudu v obecné rovině akceptovat, neboť pracovní právo se z občanského práva vydělilo mimo jiné proto, aby mohlo lépe chránit zaměstnance ve vztahu k zaměstnavateli (srovnej k tomu Galvas, M. a kol. Pracovní právo. 2. doplněné vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2004, s. 27 a násl. ISBN 80-210-3558- -7); na druhou stranu však nelze nevidět, že institut odpovědnosti za škodu (jakožto svým způsobem sankční mechanismus) je vlastní nejen pracovnímu právu. S určitým zjednodušením lze zvláště v oblasti soukromoprávních disciplín podle Ústavního soudu akcentovat tezi, že odpovědnost lze chápat jako sekundární povinnost toho, kdo porušil jemu adresovaný závazek něco konat, něco dát, něčeho se zdržet (nekonat) nebo něco strpět. Odpovědnostní vztah tak existuje namísto původního právního vztahu (srovnej k tomu Fiala, J. a kol. Občanské právo hmotné. 3. doplněné vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2002, s. 346 a násl. ISBN 80-210-2793-2). Nadto, byť subjekty podléhající úpravě občanského zákoníku nejsou navzájem ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti (jako je tomu v některých jiných odvětvích právního řádu), přece jen nejsou bez výjimky ve zcela rovném postavení; tu lze uvést například ustanovení § 421a občanského zákoníku předpokládající objektivní odpovědnost za škodu způsobenou okolnostmi majícími původ v poruše přístroje nebo jiné věci (v právě projednávaném případě podáním anestetika) použitými při plnění závazku, a to bez ohledu na to, zda došlo k porušení stanovené povinnosti nebo zda je přítomno zavinění odpovědné osoby. Lze tedy učinit podle názoru Ústavního soudu dílčí závěr, že odpovědnostní princip je imanentní součástí jak práva občanského, tak práva pracovního a oba tyto subsystémy rozlišují situace, kdy na jeden ze subjektů konkrétního vztahu klade právní předpis větší rozsah povinností (a z toho plynoucí odpovědnosti) než na druhý, a to mimo jiné z důvodu větší ochrany tohoto druhého subjektu. Ústavní soud odkázal na závěry doktríny i judikatury (srovnej;k tomu též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2006 sp. zn. 25 Cdo 2127/2006, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, sešit 7/2007, pod publikačním číslem R 68/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2011 sp. zn. 23 Cdo 312/2010), z nichž lze dovozovat, že pod náklady spojené s léčením je možné podřadit i následnou péči o poškozeného, například po ukončení hospitalizace, je-li tato vedena snahou o zlepšení jeho zdravotního stavu. Jak plyne přímo z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 312/2010 takováto ošetřovatelská péče o těžce postiženého člověka může probíhati v řádu let. Nejvyšší soud v citovaných rozhodnutích aproboval rovněž postup, v souladu s nímž se má za přiměřené vycházet při ocenění ošetřovatelské péče o příbuzného (za použití úvahy soudu ve smyslu § 136 o. s. ř.) z odměny přiznávané pracovníkům poskytujícím pečovatelskou službu podle vyhlášky č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů.

Podle Nejvyššího soudu nárok na náhradu účelných nákladů spojených s léčením, třebaže vzniká podle § 449 odst. 3 občanského zákoníku přímo těm, kdo náklady vynaložili (tedy pečujícím), je přímo součástí celkového nároku poškozeného na náhradu škody na zdraví vůči škůdci. Jestliže přitom škůdce za škodu odpovídá v plném rozsahu (poznámka: což ostatně platí i ve stěžovatelově případě), pak jeho povinnost k náhradě škody může být snížena jedině z důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu § 450 občanského zákoníku. Proto nemůže být snížena například proto, že poškozený je příjemcem příspěvku na péči (shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2127/26 v této souvislosti hovoří o příspěvku na péči o osobu blízkou, jenž byl nahrazen příspěvkem na péči). Konečně, v rámci úvahových východisek zde nastíněných, Ústavní soud nemůže též nezdůraznit, že péče (pomoc) o osobu závislou je značně individuální až intimní záležitostí. To platí o to více v případě, je-li poskytována nejbližší rodinou. Jistě, tuto pomoc není přiměřené považovat za běžnou činnost vedoucí k uspokojování potřeb rodiny například ve smyslu § 19 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů. S ohledem na to je nutno podle přesvědčení Ústavního soudu při rozhodování otázek souvisejících s náhradou škody na zdraví v každém jednotlivém případě pečlivě vážit, že jde na jedné straně – jak již bylo zmíněno výše – o svým způsobem sankční mechanismus (povinnost nahradit škodu) vůči škůdci a že na druhé straně jde o to, že se případné soudní řízení často dotýká integrity (intimity) poškozeného a jeho rodiny. Vzhledem k tomu je třeba hledat rovnováhu mezi tím, že existenci vynaložených nákladů spojených s péčí o poškozeného je potřeba prokázat (v tomto ohledu je správná úvaha vyplývající z judikatury obecných soudů o nemožnosti subsumovat nároky plynoucí ze škody na zdraví pod pro futuro stanovené opakující se plnění – rentu, tedy kromě náhrady ztráty na výdělku, popřípadě důchodu) a mezi nutností vyvarovat se toho, aby poškozený musel v případném soudním řízení prokazovat každý úkon pomoci mu poskytnutý či aby musel svým nejbližším ryze formálně (až absurdně) platit za úkony mu poskytnuté jen a jen pro to, aby se vyvaroval možné důkazní nouze. To platí o to více, že péče o člena rodiny zjevně omezuje jiné, třeba i ekonomické aktivity osob o něj pečujících. Ostatně – aniž by to bylo zapotřebí jakkoliv empiricky prokazovat – poškození zdraví, zvláště u mladého člověka teprve vstupujícího do života (jak je tomu i v případě stěžovatele), s sebou prakticky vždy přináší jeho vyloučení z budování si vlastního sociálního zázemí a vyloučení z budování si vlastní rodiny. O to méně přiměřené se potom jeví zpochybňování úlohy původní rodiny takto poškozeného člověka.

Ústavní soud má za to, že diference v rozsahu a obsahu náhrady škody na zdraví podle občanského zákoníku a zákoníku práce, žádný ospravedlnitelný účel nesleduje. Ochrana života a zdraví patří mezi nejcennější základní práva ve smyslu Listiny (srovnej k tomu samotnou systematiku Listiny a její čl. 6) požívající její ochrany. Vychází-li zákoník práce z širšího obsahu a rozsahu náhrady škody na zdraví než občanský zákoník, lze to jistě vysvětlit nutností vyšší ochrany zaměstnanců ve vztahu k zaměstnavatelům. Stanovením podmínek odpovědnosti za škodu mající původ v povaze přístroje (nebo jiné věci) podle občanského zákoníku však zákonodárce rovněž počítá s vyšší ochranou subjektu, jemuž byla takto způsobena škoda (srovnej nemožnost osoby plnící závazek ve smyslu § 421a občanského zákoníku zprostit se odpovědnosti podle některého liberačního důvodu). Při výkladu příslušných ustanovení občanského zákoníku týkajících se rozsahu a obsahu odpovědnosti za škodu zastávaného obecnými soudy však tato zvýšená ochrana nenachází odezvu, a to právě ani v případě poškození zdraví.

V napadeném rozsudku to krajský soud odůvodňuje toliko lakonickým konstatováním odlišnosti právní úpravy v občanském zákoníku a v zákoníku práce (sic!) s tím, že odkazuje na opakovaně zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010 sp. zn. 25 Cdo 2365/2008 – zrušené nálezem Ústavního soudu z 5. 12. 2012 sp. zn. IV. ÚS 444/11 (N 200/67 SbNU 573) – vysvětlující diferenci mezi zákoníkem práce a občanským zákoníkem: „[n]ejde … o ojedinělou situaci, kdy právní řád poskytuje či poskytoval poškozeným při pracovních úrazech a nemocích z povolání širší ochranu oproti nároků[m] poškozených podle obecné občanskoprávní úpravy“. To praví Nejvyšší soud i přesto, že se náklady na ošetřovatelskou péči i podle § 449 občanského zákoníku hradí (v rámci náhrady nákladů za způsobenou škodou), jsou-li vedeny snahou o zlepšení zdravotního stavu. Přitom – mimo jiné i s ohledem na okolnosti plynoucí například z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 312/2010 – je hranice mezi tím, kdy poskytování pečovatelské služby přispívá ke zlepšení zdraví (a jde tedy o náhrady spojené s léčením) a kdy jde „jen“ o pomoc při sebeobsluze, značně neostrá. To platí jednak pro svoji dlouhodobost, jednak proto, že zvláště v případech rozsáhlého, až fatálního poškození zdraví zlepšení zdravotního stavu často nespočívá v samotném, byť třeba částečném uzdravení, ale v průběhu času získané adaptaci na novou – vysoce nepříznivou – životní situaci. Možnost podřadit náhradu nákladů za pečovatelskou službu právě pod účelné náklady spojené s léčením – zvláště jestliže speciální úprava v občanském zákoníku v tomto směru chybí – se tedy nabízí.

Krajský soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí tedy podle přesvědčení Ústavního soudu nedostál své povinnosti neaplikovat právo toliko mechanicky (tedy nesmířit se s existencí možné mezery v právním řádu). Aplikační potíže při rozhodování konkrétního případu však nemohou vést obecný soud k rezignaci při naplňování ústavněprávního imperativu podle čl. 4 Ústavy. Základní práva a svobody jsou přitom právě díky citovanému článku pod ochranou soudní moci jako celku; tu je třeba rozumět, že se nejedná toliko o subjektivní práva a svobody, ale že jde rovněž i o ústavní právo v objektivním slova smyslu v celé jeho šíři (srov. k tomu Jan Filip in Bahýľová, L. a kol. Ústava České republiky: komentář. Praha: Linde, 2010, s. 74 a násl.). Ústavní soud nepřehlédl existenci (též vyhovujícího) nálezu ze dne 5. prosince 2012 sp. zn. IV. ÚS 444/11 (viz výše), jehož konstrukce odpovědnosti žalovaného je poněkud jiná. Leč, v tam uvedeném případě šlo o nárok uplatněný jako renta, který Ústavní soud označil jako nárok samostatný (náhrada škody, materiální újma). O takovou situace se však v této souzené věci nejedná. Ústavní soud má za to, že jeho právní názor sleduje i trend legislativní, tak jak je vyjádřený v ustanovení § 2960 nového občanského zákoníku, byť ten nabývá účinnosti až dne 1. 1. 2014.