Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2299/13

(sbírka)

V projednávané věci obecné soudy postupovaly protiústavně tím, že stěžovatelce neposkytly ochranu jejího vlastnického práva se zřetelem na její dobrou víru (stejně tak jako na dobrou víru jejích právních předchůdců, jež v době rozhodné pro uplatnění restitučního nároku existovala), čímž porušily její základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že existenci dobré víry a z ní vyplývající přesvědčení o existenci vlastnického práva je nutno zvážit nejen v případě koncového nabyvatele, ale tím spíše u původního vlastníka zapsaného v katastru nemovitostí, jehož vlastnictví mu bylo soudy s odkazem na nedůsledné využití restitučních předpisů upřeno. Pokud obecné soudy takto nepostupovaly, zasáhly současně do práva stěžovatelky na ochranu vlastnictví zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když založily svá rozhodnutí na formalistickém výkladu restitučních předpisů. Se zřetelem na vývoj věci a na její podstatu nelze přehlédnout základ sporu spočívající v minulém nedemokratickém režimu; právě tato okolnost posunuje případ do poněkud jiné roviny, než ve které by se nacházel v klasickém sporu soukromoprávním. Zde Ústavní soud připomíná, že již mnohokrát konstatoval, že k restitučním nárokům je třeba přistupovat zvlášť citlivě, aby v soudním řízení nedocházelo k dalším křivdám.