Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2648/10

(sbírka)

Z ustanovení § 42a občanského zákoníku vyplývá, že odpůrčí žalobě může být vyhověno pouze tehdy, je-li pohledávka žalobce již vymahatelná, tedy přiznána soudním rozhodnutím v jiném řízení, a je-li podána ve tříleté zákonné lhůtě. Vzhledem k tomu, že délka sporného řízení o přiznání pohledávky, jejíž ochrana má být následně předmětem řízení o odpůrčí žalobě, mnohdy překračuje uvedenou lhůtu, je nutno žalobcům zajistit procesní prostředek ochrany jejich práv a připustit, že odpůrčí žaloba může být podána i v případech, kdy žalobce zatím nedisponuje vymahatelnou pohledávkou, avšak řízení o jejím přiznání již zahájil. V opačném případě by zmíněná tříletá prekluzivní lhůta znamenala nepřípustné omezení práva na přístup k soudu. Nemůže-li být o odpůrčí žalobě (tedy neúčinnosti úkonu žalovaného) rozhodnuto pro zatímní nevymahatelnost žalobcovy pohledávky, je namístě řízení o odpůrčí žalobě přerušit, a to až do doby rozhodnutí o přiznání pohledávky v jiném soudním řízení. Ze znění § 109 odst. 2 občanského soudního řádu vyplývá, že soud může přerušit probíhající řízení v případech uvedených pod písmeny a) až c), pokud neučiní jiná vhodná opatření. Pokud tedy soud prvního stupně návrh na přerušení řízení zamítl, aniž by učinil jiné vhodné opatření k ochraně zájmu stěžovatelky, došlo jeho postupem k narušení ochrany ústavně zaručených práv, zejména práva na spravedlivý proces a ve svém důsledku i práva na ochranu vlastnictví. Za dané situace je nutno shledat postup soudu prvního stupně jako protiústavní. Pokud odvolací soud není schopen v posuzovaném případě odhalit natolik závažné vady, které spočívají v porušení zásady kontradiktornosti nebo v neudržitelné interpretaci kogentního zákonného ustanovení, sám zasahuje do ústavně zaručeného práva stěžovatelky na soudní a jinou právní ochranu.

(citace)

Prvním podstatným pochybením je porušení zásady kontradiktornosti soudního řízení, které spočívá v tom, že stěžovatelce nebyla dána příležitost, aby se vyjádřila k procesnímu návrhu žalovaného. Z vyžádaného spisu totiž nevyplývá, že by stěžovatelce bylo doručeno vyjádření žalovaného, a to ani ve fázi přípravy jednání, ani před zahájením jednání samotného. Paradoxní přitom je, že soud prvního stupně před samotným jednáním účastníky dvakrát obesílal. Nejdříve se účastníků řízení dotázal, zda souhlasí s upuštěním od soudního jednání, a potom je předvolal k nařízenému jednání. K dalšímu pochybení došlo těsně před zahájením jednání, kdy soud prvního stupně vynesl usnesení, aniž by dal stěžovatelce možnost se k návrhu žalovaného vyjádřit. Pokud později odvolací soud ve svém rozsudku obhajuje postup soudu prvního stupně pouze tím, že sama stěžovatelka mohla (dle odvolacího soudu dokonce i měla) podat vlastní návrh na přerušení řízení, je nutno tento argument označit za ryze účelový a především odporující čl. 90 Ústavy České republiky, v němž je uvedeno, že soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.

V této souvislosti je vhodné upozornit na konstantní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, který uvedl, že „pojem spravedlivého procesu zahrnuje také právo na kontradiktorní řízení, podle kterého musí mít účastníci příležitost nejen předložit každý důkaz nutný k tomu, aby obhájili svá tvrzení, ale také musí být seznámeni s každým důkazem nebo stanoviskem, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu, a musí mít možnost se k nim vyjádřit“ (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kysilková a Kysilka proti České republice ze dne 10. 2. 2011 č. 17273/03 nebo rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Krčmář a ostatní proti České republice ze dne 3. 3. 2000 č. 35376/97). 12. Podobně judikoval i Ústavní soud, který uvedl, že mezi neopominutelné prvky práva na spravedlivý proces patří i zásada audiatur et altera pars (budiž vyslechnuta i druhá strana), jež je chápána jako povinnost soudu vytvořit prostor zaručující účastníkům řízení možnost účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit jeho rozhodování a s nimiž se musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v kontradiktorním schématu řízení) nejlépe zajišťuje ochranu základních práv, která je z hlediska spravedlivého procesu prvotním účelem soudního řízení. Institucionálně garantovaná možnost dotčených osob návrhy a námitkami účinně participovat na soudním procesu patří mezi elementární pravidla soudního řešení sporů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1106/08 (N 52/52 SbNU 519) nebo nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2119/11 (N 70/65 SbNU 3)].