Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 980/14

(sbírka)

K odůvodnění vzetí do vazby a trvání útěkové vazby
V nyní posuzovaném případě bylo po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu možné, aby vzhledem k nově nastalé právní situaci, kdy věc byla překvalifikována z dokonaného trestného činu na jeho přípravu, soudy dále snížily trest až na tři roky odnětí svobody [viz § 58 odst. 3 písm. b) trestního zákoníku], který by mohl být i podmíněně odložen (§ 81 odst. 1 trestního zákoníku).

V takové situaci, kdy stěžovateli ani nemusel být uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, nelze slevovat z požadavků na odůvodnění uvalení vazby, byť nejsou pochyby o vině stěžovatele. Z hlediska důvodů pro útěkovou vazbu není podstatná typová výše sazby pro daný trestný čin, ale uložení jaké výše trestu lze reálně předpokládat pro konkrétního obviněného při konkrétních okolnostech daného případu.

Za situace, kdy se započítává do délky trestu doba, kterou stěžovatel strávil ve vazbě, se pokušení obviněných uprchnout či skrývat se postupně nutně snižuje, neboť se snižuje i délka možného trestu. Tyto měnící se podmínky způsobené plynutím času představují podstatný faktor při posuzování útěkové vazby, se kterým se každý soud rozhodující o pokračování vazby musí vypořádat. Ústavní soud tedy uzavírá, že vzetí stěžovatele do vazby nebylo založeno na dostatečných důvodech a napadené odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze považovat za řádné a vyčerpávající. Ústavní soud připomíná, že jde o rozhodnutí, na základě kterého byl stěžovatel zbaven osobní svobody, což je vždy nutno považovat za podstatný zásah do základních práv člověka, a proto je nutno trvat na řádném posouzení všech relevantních okolností a tomu odpovídající kvalitě odůvodnění.

Ústavní soud je dále toho názoru, že Nejvyšší soud chyboval, pokud o vazbě stěžovatele rozhodl v neveřejném zasedání, neboť to mělo za následek, že stěžovatel nebyl Nejvyšším soudem osobně slyšen a neměl příležitost se vyjádřit k důvodům vazby.



Nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 566/03

(citace)

Z již ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu lze dovodit závěr, dle něhož je nepochybné, že typová (toliko objektivní) hrozba vysokého trestu sama o sobě bez dalšího pro naplnění citovaného vazebního důvodu není dostačující (sp. zn. IV. ÚS 226/96, sp. zn. I. ÚS 19/97, sp. zn. III. ÚS 188/99, sp. zn. I. ÚS 303/01, sp. zn. I. ÚS 381/01, sp. zn. I. ÚS 432/01). S ohledem na uvedené je Ústavní soud ve shodě s obecnými soudy toho názoru, že konkrétní, tudíž nikoliv pouze typová hrozba vysokého trestu, podložená jedinečnými specifickými okolnostmi spáchaného skutku, může být (ve spojení s dalšími aspekty dané trestní věci) tím důvodem, který vede, k odůvodněné a rozumně dostatečně předpokládané obavě z následků, jímž má "útěková" vazba čelit, a k níž se takto konstruovaná podmínka vyjmenovaná ad exemplum v rámci demonstrativního otevřeného výčtu upíná. Musí se však jednoznačně jednat o konkrétní hrozbu vysokého trestu, a to v rámci rozpětí trestní sazby stanovené trestním zákonem. V tomto smyslu je třeba rozumět v judikatuře Ústavního soudu vyslovené tezi, dle níž k naplnění zákonného důvodu vzetí do vazby může postačovat, v závislosti na individuálních okolnostech konkrétního případu, i určitá objektivní konstelace, která zahrnuje nejen osobu pachatele, ale i všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, včetně stadia vyšetřování (např. sp. zn. I. ÚS 62/96).

Výklad zákonné podmínky "hrozby" vysokým trestem Ústavní soud tudíž interpretuje ve smyslu konkretizace a individualizace trestněprávní kvalifikace skutku ve vztahu k obviněnému, a to na základě zjištění konkrétních skutečností, opodstatňujících důvodnost trestního stíhání.

Vycházeje ze základních kautel demokratického právního státu, a tudíž i postulátu právní jistoty a předvídatelnosti práva, považuje Ústavní soud za nezbytné zabývat se i otázkou přiměřeného nalezení obsahu pojmu "vysoký trest", a to tak, aby jeho rámcovou neurčitostí nebyl dán prostor pro případnou relativizující libovůli orgánů veřejné moci. Tuto otázku z povahy věci považuje přitom za nezbytné zodpovědět s použitím adekvátních ustanovení trestního zákona, příp. trestního řádu. Pojem "vysokého trestu" z pohledu smyslu a účelu trestněprávní sankce je spjat s nejzávažnějšími trestnými činy, které zákonodárce řadí do kategorie "zvlášť závažných trestných činů" dle § 41 odst. 2 tr. zák. Uvedené zákonné ustanovení přitom závažné trestné činy (po taxativním výčtu provedeném odkazem na § 62 tr. zák.) v jejich zbytkové kategorii definuje jako úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osmi let.

Ústavní soud z pohledu ochrany základních práv a svobod plynoucích z čl. 8 odst. 5 Listiny a čl. 5 odst. 1 Úmluvy považuje přitom za důvodné i takto naznačený obsah zákonného výrazu "hrozba vysokého trestu" interpretovat restriktivně. To znamená, že "hrozbou vysokým trestem" lze odůvodnit uložení tzv. útěkové vazby toliko v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let.

Současně se sluší pro úplnost poukázat rovněž na to, že obviněný může a má právo naproti tomu namítat a prokazovat za těchto okolností existenci konkrétních skutečností (silných důvodů), jež důvodnou obavu z následků uvedených v § 67 písm. a) tr. řádu eliminují a vylučují tak aplikaci předmětného vazebního důvodu. Může jimi být zejména míra celkové uspořádanosti životních poměrů obviněného, mobilita daná jeho zdravotním stavem, rozsah jeho místně založených citových a prozatím (nejen hmotně) řádně a především dlouhodobě plněných zaopatřovacích vazeb, rámec jím dosud sdíleného společensky konformního jednání ve spojení s možnými zárukami ze strany jiných subjektů apod. To vše přirozeně nahlíženo ve vzájemných souvislostech se zřetelem na konkrétní okolnosti případu.

V předmětné věci obecné soudy poukázaly nikoli obecně, nýbrž konkrétně, na okolnosti, které dle jejich názoru odůvodňují obavu, že stěžovatel uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, když danou hrozbu uložení vysokého trestu náležitě individualizovaly. Napadená rozhodnutí se v konkrétnostech opírají o konstatování, že vazba je odůvodněna reálnou hrozbou uložení vysokého trestu, jež je podložena tím, že rozsáhlá trestná činnost měla být páchána velice plánovitě a organizovaně, a to po delší dobu. Plynuly z ní vysoké zisky, přičemž v případě stěžovatele skutečná škoda měla přesáhnout několikanásobně škodu velkého rozsahu. Pokud by tedy byl stěžovatel shledán vinným, nelze očekávat uložení trestu při dolní hranici trestní sazby, jejíž rozpětí je odnětí svobody na pět až dvanáct let. Bylo lze i důvodně předpokládat, že v Arménii by potom mohl získat případné zázemí, jestliže by jednal způsobem předvídaným v § 67 písm. a) tr. řádu. Rodinné vazby ani studium v České republice potom dle názoru obecných soudů, jak plyne z odůvodnění jejich rozhodnutí, tyto úvahy nevylučují, když podle dosavadních výsledků vyšetřování mělo jít o déletrvající činnost, která byla spáchána (několikanásobně více než) ve velkém rozsahu, a tudíž způsobilá uvedené momenty, stojící v kontrapozici k důvodné obavě z útěku v souvislosti s hrozbou vysokého trestu, co do jejich vzájemné proporcionality a optimalizace překonat.