Nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 3742/14

(sbírka)

Konstatoval-li Vrchní soud pro rodinné právo v Londýně ve svém rozhodnutí, že dítě má na území Velké Británie obvyklé bydliště, které nikdy neztratilo, jeho zadržování matkou v České republice je protiprávní a musí být na základě čl. 12 Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí ze dne 25. 10. 1980 (dále jen „Haagská úmluva“) bezodkladně navráceno do Velké Británie, představují taková zjištění soudu, který je příslušný ve věcech únosů dětí podle čl. 10 nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (dále jen „Nařízení“), překážku pro meritorní přezkum tohoto rozhodnutí ze strany českých soudů.

Opačný postup pak zcela popírá zásadu vyjádřenou v bodě 21 preambule Nařízení, podle níž „uznání a výkon rozhodnutí vydaných v členském státě [Evropské unie] by měly být založeny na zásadě vzájemné důvěry a důvody pro neuznání by měly být omezeny na nezbytné minimum“.

Jejím normativním výrazem je zákaz přezkoumání příslušnosti soudu státu původu a jeho rozhodnutí ve věci samé (čl. 24, 26 a 31 Nařízení), které se uznává a je vykonatelné v dožádaném státě bez dalšího řízení a možnosti námitek a které bylo tímto soudem osvědčeno poté, kdy strany dostaly příležitost být vyslechnuty (čl. 42 Nařízení).

Pokud české soudy takto nepostupovaly a prohlásily se za mezinárodně příslušné rozhodnout o žádosti stěžovatele o navrácení dítěte zcela autonomně na základě samostatně provedeného dokazování, nelze mít jejich závěry za souladné s ústavními zárukami stěžovatelova práva na spravedlivý proces, reflektujícími závazky České republiky podle Haagské úmluvy a práva Evropské unie.