Nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 682/15

(sbírka)

Pokud účastník v soudním řízení v určité věci předloží pravomocné soudní rozhodnutí z jiné, ale obdobné věci, která se v podstatných okolnostech shoduje s věcí projednávanou, pak jsou obecné soudy povinny toto jiné rozhodnutí zohlednit a argumentačně se s ním vypořádat, i kdyby se s jeho závěry neztotožnily, a naopak jej nemohou opominout jako irelevantní jen proto, že bylo vydáno ve věci jiných účastníků. To platí tím spíše tehdy, pokud některý z účastníků vystupuje v obou dotčených věcech. Nerespektováním tohoto požadavku dochází k porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodování a práva účastníka na spravedlivý proces.



Nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 4927/12

(sbírka)

Jestliže krajský soud na zcela konkrétním způsobem předestřenou argumentaci stěžovatelky reagoval pouhým obecným konstatováním o neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene a jestliže se vůbec nevypořádal s právním názorem Ústavního soudu vysloveným v jeho stěžovatelkou předestřeném nálezu, porušil jak právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tak i ustanovení čl. 89 Ústavy České republiky.



Usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 1900/13

(sbírka)

1. Rozhodnutí obecného soudu nezavazuje jiný soud v jiné, byť právně a skutkově totožné věci, přičemž z toho plynoucí případná diformita rozhodnutí je záležitostí v prvé řadě sjednocující judikatury Nejvyššího soudu.

2. Námitka jiného právního názoru ve vztahu k takové věci má proto charakter jakékoliv jiné námitky, s níž jsou obecné soudy povinny se v přezkoumatelné míře vypořádat, přičemž Ústavní soud není povolán posuzovat jiné rozhodnutí než to, které bylo ústavní stížností napadeno. Nepřísluší mu proto hodnotit, které z diformních rozhodnutí je po právu.



Nález Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 742/14

(sbírka)

K porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod v řízení před soudem dojde v případě, kdy stěžovatel v soudním řízení poukáže na rozhodovací praxi dalších soudů v typově stejných sporech a soud se v odůvodnění svého rozhodnutí nijak nevypořádá s tím, proč se od takovéto praxe zcela odchýlil.