SOUHRN: Povinnost soudu vytvořit účastníkům "procesní prostor" při snížení či nepřiznání nákladů řízení
Posted on August 17th, 2018
TOP 1) Nález Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. III. ÚS 2397/17
(citace)
V souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu [srov. již výše uvedené nálezy a také srov. např. nálezy ze dne 22. 2. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1610/16, ze dne 25. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 1593/15 (N 156/78 SbNU 353), ze dne 3. 3. 2009 sp. zn. IV. ÚS 215/09 (N 44/52 SbNU 443) či ze dne 6. 2. 2007 sp. zn. II. ÚS 828/06 (N 26/44 SbNU 309)] byl krajský soud, který měl v úmyslu použít ustanovení § 150 o. s. ř., povinen "vytvořit procesní prostor" umožňující účastníkům řízení vyjádřit své stanovisko k případnému použití tohoto ustanovení. I když právní profesionál (zkušený právní zástupce) ví o tom, že soud může použít ustanovení § 150 o. s. ř., a může kdykoliv z vlastního popudu sdělit stanovisko svého klienta k této otázce, může nicméně v této záležitosti očekávat, že bude výslovně vyzván, aby se k této otázce vyjádřil. V projednávaném případě význam náhrady nákladů řízení nebyl zanedbatelný, neboť podle stěžovatelů náklady řízení před nalézacím soudem činily 7 814,25 Kč za každého stěžovatele a náklady odvolacího řízení činily 3 186,50 Kč za každého stěžovatele, přičemž jim byla napadeným rozhodnutím přiznána částka 2 823,50 Kč za každého stěžovatele za řízení před nalézacím soudem a částka 1 190 Kč za každého stěžovatele v odvolacím řízení. Každý ze stěžovatelů tak byl chybným postupem krajského soudu připraven dle stěžovatelů o náhradu nákladů řízení v celkové výši 6 987,25 Kč.
TOP 2) Nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 3627/13
(sbírka)
Ačkoli Ústavní soud ve své judikatuře dává najevo svou zdrženlivost v poměru k rozhodování obecných soudů v otázkách nákladů řízení (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 426/03, sp. zn. III. ÚS 259/02 a další; dostupná na http://nalus.usoud.cz), v daném případě shledal důvod pro svůj zásah jednak proto, že stěžovateli – jak bylo zjištěno – nebyl dán odpovídající prostor vyjádřit se k možnému použití § 150 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř."), neboť účastníci nebyli informováni o tom, že soud má v úmyslu použít § 150 o. s. ř., [srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2569/07 ze dne 23. 10. 2008 (N 181/51 SbNU 235), sp. zn. I. ÚS 4677/12 ze dne 30. 4. 2013 (N 73/69 SbNU 273) a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva č. 9815/10 ve věci Čepek proti České republice], ale také a především proto, že zdůvodnění aplikace uvedené normy – umožňující jen výjimečně prolomení zásady úspěchu ve věci – obvodním soudem v napadeném rozhodnutí nepovažuje Ústavní soud ve smyslu vlastní judikatury [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 48/11 ze dne 24. 5. 2011 (N 99/61 SbNU 513), sp. zn. I. ÚS 42/11 ze dne 19. 4. 2012 (N 83/65 SbNU 115)] za dostatečné, náležitě zohledňující okolnosti daného případu ve všech jeho souvislostech. Jak zdůrazňuje judikatura Ústavního soudu, § 150 o. s. ř. má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy, k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení. Pokud je aplikován, aniž by všechny relevantní důvody pro takový postup byly posuzovány, jde o postup obsahující libovůli, zasahující do základního práva na spravedlivé řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 237/05 ze dne 2. 3. 2006 (N 48/40 SbNU 433)].
1) Nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 2570/10
(sbírka)
Vyjde-li v řízení najevo, že ze strany žalobce šlo o bezúčelné uplatňování práva, resp. že žaloba byla uplatněna (též) s šikanózním úmyslem, pak nelze, aby se soud ohledně náhrady nákladů řízení odchýlil od zásady úspěchu ve věci, svědčící ve věci úspěšnému žalovanému; v jiném postupu soudu lze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Hodlá-li odvolací soud změnit výrok ve věci samé nebo jen ohledně náhrady nákladů řízení a uvažuje-li stran tohoto vedlejšího výroku o eventualitě odchýlení se od zásady úspěchu ve věci, musí dát soud účastníkům prostor, aby se k takovému zamýšlenému postupu mohli vyjádřit. Nevytvoření tohoto procesního prostoru je porušením práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2) Nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 1862/13
(sbírka)
Jestliže obecný soud zvažuje využití moderačního práva podle § 150 o. s. ř., je jeho povinností zajistit, aby se účastníci řízení mohli k tomuto postupu vyjádřit a vznést případná tvrzení či učinit důkazní návrhy, které by mohly aplikaci uvedeného ustanovení ovlivnit.
3) Nález Ústavního soudu ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 3550/13
(sbírka)
Odvolací soud neposkytl účastníkům řízení řádné poučení o aplikaci moderačního práva podle § 150 občanského soudního řádu (ať již samostatným poučením, resp. výzvou, nebo při jednání odvolacího soudu), tzn. účastníkům nebylo umožněno vyjádřit se k zamýšlenému postupu odvolacího soudu. Přitom požadavek na řádné poučení se projevuje naléhavěji právě v průběhu odvolacího řízení, neboť po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní způsob k uplatnění svých námitek. Tím bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
4) Nález Ústavního soudu ze dne 25. 8. 2015 , sp. zn. I. ÚS 1593/15
(sbírka)
Součástí práva na spravedlivý proces je vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Tento požadavek je třeba uplatnit též při rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení, které je integrální součástí soudního řízení jako celku. Je povinností soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle § 150 občanského soudního řádu, pokud obecný soud takový postup případně zvažuje, a aby vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. Tato povinnost je naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň ex post v odvolání.
5) Nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 2994/14
(sbírka)
Z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle § 150 o. s. ř., pokud obecný soud takový postup zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit [viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5. 9. 2013, Čepek proti České republice (stížnost č. 9815/10)].
6) Nález Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2259/13
(sbírka)
Ačkoli Ústavní soud ve své judikatuře dává najevo svou zdrženlivost v poměru k rozhodování civilních soudů v otázkách nákladů řízení [např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 426/03 ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. III. ÚS 259/02 ze dne 13. 8. 2002 a další (ve SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz)], v daném případě shledal důvod pro svůj zásah jednak proto, že stěžovateli – jak bylo zjištěno – nebyl dán odpovídající prostor vyjádřit se k možnému použití ustanovení § 150 o. s. ř. [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2569/07 ze dne 23. 10. 2008 (N 181/51 SbNU 235) ve znění opravného usnesení sp. zn. I. ÚS 2569/07 ze dne 16. 12. 2008, nález sp. zn. I. ÚS 4677/12 ze dne 30. 4. 2013 (N 73/69 SbNU 273) a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva č. 9815/10 ve věci Čepek proti České republice], ale také a především proto, že zdůvodnění aplikace uvedené normy – umožňující jen výjimečně prolomení zásady úspěchu ve věci – odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí nepovažuje Ústavní soud ve smyslu vlastní judikatury [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 48/11 ze dne 24. 5. 2011 (N 99/61 SbNU 513), sp. zn. I. ÚS 42/11 ze dne 19. 4. 2012 (N 83/65 SbNU 115)] za dostatečné, náležitě zohledňující okolnosti daného případu ve všech jeho souvislostech. Ustanovení § 150 o. s. ř. má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy, k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení. Pokud je aplikováno, aniž by všechny relevantní důvody pro takový postup byly posuzovány, jde o postup obsahující libovůli, zasahující do základního práva na spravedlivé řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
7) Nález Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 46/13
(sbírka)
Právo vyjádřit se k průběhu řízení a právo na předvídatelné rozhodnutí náleží k základním atributům práva na spravedlivý proces (§ 1, 5, 6, § 18 odst. 1, § 123 o. s. ř.), zejména jde-li o kontradiktorní řízení. Uvedené se přirozeně týká i rozhodování o nákladech řízení, zejména má-li být použito výjimečné ustanovení § 150 o. s. ř., podle něhož jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Pro naplnění práva na spravedlivý proces je nezbytné, aby odvolací soud poučil účastníky o možném použití moderačního práva podle § 150 o. s. ř., a v souladu s judikaturou Ústavního soudu tak poskytl žalovanému prostor, aby se k eventualitě aplikace citovaného ustanovení vyjádřil. Tento prostor nelze vnímat výhradně extenzivně a zobecnit vzniklý procesní stav tak, že by obecné soudy měly vždy za účelem „poskytnutí prostoru" umožnit účastníkům po svém poučení písemné vyjádření. Je zajisté nezbytné strany poučit o možnosti aplikace § 150 o. s. ř. a umožnit jim vyjádření, ale má se tak dít obvykle při jednání. V opačném případě by nebyla respektována zásada procesní ekonomie a z ní plynoucí zákonný požadavek, že má být pokud možno rozhodnuto při jediném jednání (§ 115 odst. 1, § 119 odst. 1 o. s. ř.).
8) Nález Ústavního soudu ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 1593/15
(sbírka)
Součástí práva na spravedlivý proces je vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Tento požadavek je třeba uplatnit též při rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení, které je integrální součástí soudního řízení jako celku. Je povinností soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle § 150 občanského soudního řádu, pokud obecný soud takový postup případně zvažuje, a aby vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. Tato povinnost je naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň ex post v odvolání.
9) Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 46/13
(sbírka)
Právo vyjádřit se k průběhu řízení a právo na předvídatelné rozhodnutí náleží k základním atributům práva na spravedlivý proces (§ 1, 5, 6, § 18 odst. 1, § 123 o. s. ř.), zejména jde-li o kontradiktorní řízení. Uvedené se přirozeně týká i rozhodování o nákladech řízení, zejména má-li být použito výjimečné ustanovení § 150 o. s. ř., podle něhož jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Pro naplnění práva na spravedlivý proces je nezbytné, aby odvolací soud poučil účastníky o možném použití moderačního práva podle § 150 o. s. ř., a v souladu s judikaturou Ústavního soudu tak poskytl žalovanému prostor, aby se k eventualitě aplikace citovaného ustanovení vyjádřil. Tento prostor nelze vnímat výhradně extenzivně a zobecnit vzniklý procesní stav tak, že by obecné soudy měly vždy za účelem „poskytnutí prostoru" umožnit účastníkům po svém poučení písemné vyjádření. Je zajisté nezbytné strany poučit o možnosti aplikace § 150 o. s. ř. a umožnit jim vyjádření, ale má se tak dít obvykle při jednání. V opačném případě by nebyla respektována zásada procesní ekonomie a z ní plynoucí zákonný požadavek, že má být pokud možno rozhodnuto při jediném jednání (§ 115 odst. 1, § 119 odst. 1 o. s. ř.).
