1) Nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 4851/12

(sbírka)

Ačkoli podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody dle ustanovení § 88 odst. 1 tr. zákoníku neimplikuje jakékoli základní právo chráněné ústavním pořádkem, nemůže Ústavní soud rezignovat na přezkoumání, zda v příslušném řízení byly dodrženy principy spravedlivého procesu, garantované ustanoveními hlavy páté Listiny.

I v tomto řízení je třeba dbát na dodržení kontradiktorních rysů řízení, mezi něž patří princip rovnosti zbraní, možnost jeho účastníka se znalostí věci vznášet argumenty ve svůj prospěch a vyvracet argumenty protistrany, být seznámen s každým důkazem nebo stanoviskem, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu, a musí mít možnost se k nim vyjádřit. Tyto zásady jsou porušeny tehdy, jestliže stížnost státního zástupce proti usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, nebyla navrhovateli zaslána k vyjádření a stížnostní soud poté rozhodl bez jeho účasti v neveřejném zasedání tak, že návrh na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zamítl, ačkoli povaze stížnostních námitek odpovídalo, že byly objektivně způsobilé věcné oponentury.



2) Nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 1129/13

(sbírka)

Lze dovodit, že považuje-li Ústavní soud za nutné slyšet obviněného v situaci, kdy on sám podal stížnost proti svému ponechání ve vazbě, o to více se judikaturou Ústavního soudu opakovaně artikulovaná východiska musí uplatnit v případě, kdy soud prvního stupně rozhodne o propuštění obviněného z vazby na svobodu a ke stížnosti státního zástupce je takové rozhodnutí zrušeno a obviněný je ve vazbě ponechán. To platí zvláště za situace, kdy mu stížnost státního zástupce není doručena, takže nelze obviněnému stěžovateli ani formálně vytýkat, že nepožádal o konání vazebního zasedání sám. Proto je nutno hodnotit napadené usnesení krajského soudu jako rozhodnutí, které je – ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu – překvapivé (srov. bod II in fi ne).