SOUHRN: (Ne)retroaktivita čl. 5 odst. 5 Úmluvy (právo na náhradu újmy za zatčení nebo zadržení), 2) Závaznost stanoviska pléna pro senáty Ústavního soudu
Posted on August 29th, 2018
!!! Stanovisko pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 297/2014 Sb.
// Před přijetím tohoto stanoviska vydal Ústavní soud několik nálezů (vycházejících z nálezu sp. zn. I. ÚS 3438/11), ve kterých byla dovozována retroaktivita čl. 5 odst. 5 Úmluvy v tom smyslu, že lze požadovat odškodnění i za neoprávněné zatčení či zadržení, ke kterému došlo před 18. 3. 1992 (závaznost Úmluvy), pokud "rehabilitační" rozsudek nabyl účinnosti po uvedeném datu. Plénum Ústavního soudu následně vydalo toto stanovisko, kterým rozhodovací praxi jednotlivých senátů sjednotilo. Odlišná stanoviska: Jan Filip, Vladimír Kůrka, Vladimír Sládeček a Radovan Suchánek
(sbírka)
I. Nárok na náhradu nemateriální újmy podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vzniká za předpokladu, že k zásahu státu do osobní svobody dotčené osoby došlo, resp. tento zásah byl ukončen až poté, co se tato mezinárodní úmluva stala pro Českou republiku závaznou (tj. od 18. 3. 1992); okamžik účasti této osoby na rehabilitaci není z tohoto hlediska relevantní.
II. Tento právní názor se neuplatní u případů, kdy žaloba na zaplacení zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu byla podána ještě před přijetím tohoto stanoviska.
(citace)
Právní názor obsažený v nálezu sp. zn. I. ÚS 3438/11 (a od něj odvozených rozhodnutích) stojí (toliko) na argumentu, že teprve od právní moci „rehabilitačního" rozsudku mohl stěžovatel žádat
o odškodnění (nemajetkové újmy). Tuto skutečnost však s ohledem na výše uvedené důvody nelze
pokládat z hlediska aspektu ratione temporis Úmluvy za relevantní. Pro něj má význam okamžik, kdy
k zásahu státu došlo, tedy kdy stát porušil své závazky z čl. 5 odst. 1 až 4 Úmluvy (viz výše sub 8),
a nikoliv, kdy bylo rozhodnutí jeho orgánu, jež daný zásah způsobilo, zrušeno. Jiný závěr by ostatně
vedl k tomu, že aplikovatelnost čl. 5 odst. 5 Úmluvy by závisela na pozitivním rozhodnutí
vnitrostátního soudu, a naopak ostatní případy, v nichž bylo vydáno rozhodnutí negativní či kde
nebylo vydáno rozhodnutí žádné, by zůstaly mimo její dosah, byť by u obou skupin byl potenciál
porušení čl. 5 odst. 1 až 4 Úmluvy stejný. Zrušení odsuzujícího rozsudku je tedy nutno považovat
6
(pouze) za právní podmínku pro případné odškodnění národním soudem podle vnitrostátního práva.
Jiný závěr bez výslovné opory v rozhodnutí demokratickými volbami legitimovaného zákonodárce by
mohl mít – promítnut do jiných oblastí a časových období našich dějin – nedozírné následky, nehledě
na to, že by tím docházelo k porušení rovnosti v porovnání s množstvím dalších osob, které se staly
obětí protiprávního jednání minulých režimů na našem území.
NAVAZUJÍCÍ JUDIKATURA
1) Nález Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. III. ÚS 1856/13
(sbírka)
K odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným odsouzením v době komunistického režimu
Senát Ústavního soudu je vázán stanoviskem pléna nejen z hlediska jeho obsahu, nýbrž i z hlediska intertemporálních účinků, a to i kdyby s nimi nesouhlasil a svůj návrh předložený k posouzení plénu podle § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, s takovými účinky nespojil. Dřívější právní názor Ústavního soudu, byť překonaný a popřený senátem navrženým bodem I výroku stanoviska Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 (ST 39/75 SbNU 707; 297/2014 Sb.), se proto uplatní i nadále za podmínek vymezených bodem II výroku tohoto stanoviska.
2) Nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 2183/13
(sbírka)
I. Nárok na náhradu nemateriální újmy podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vzniká za předpokladu, že k zásahu státu do osobní svobody dotčené osoby došlo, resp. tento zásah byl ukončen až poté, co se tato mezinárodní úmluva stala pro Českou republiku závaznou (tj. od 18. 3. 1992); okamžik účasti této osoby na rehabilitaci není z tohoto hlediska relevantní.
II. Tento právní názor se neuplatní u případů, kdy žaloba na zaplacení zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu byla podána ještě před přijetím stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 ze dne 25. 11. 2014 (ST 39/75 SbNU 707; 297/2014 Sb.).
3) Nález Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015 , sp. zn. I. ÚS 723/15
(sbírka)
Nároky jednotlivců, kteří v době nesvobody odmítli z důvodu náboženského či obdobného přesvědčení nastoupit vojenskou službu, a byli proto v době nesvobody nespravedlivě odsouzeni a uvězněni, které byly vzneseny před vydáním stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 ze dne 25. 11. 2014 (ST 39/75 SbNU 707; 297/2014 Sb.), je třeba brát stejně vážně jako ty, které byly před vydáním stanoviska i rozhodnuty, a to i z hlediska výše odškodnění.
Je proto namístě těm jednotlivcům, kteří své nároky uplatnili před vydáním citovaného stanoviska, přiznat i přiměřené zadostiučinění v penězích, a to ve výši odpovídající tomu, kdyby se na jejich nespravedlivé věznění v době nesvobody skutečně vztahoval čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
4) Nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 3451/13
(sbírka)
Ústavní soud v nálezu ze dne 23. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 3438/11 (N 111/65 SbNU 497) dospěl k závěru, že nárok na náhradu za nemateriální újmu, založený čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, se odvíjí od účasti dotčené osoby na soudní rehabilitaci, došlo-li ke zrušení nezákonného odsuzujícího rozhodnutí z doby nesvobody.
Je přípustné aplikovat čl. 5 odst. 5 Úmluvy bez ohledu na to, že k omezení osobní svobody a ke vzniku nemajetkové újmy došlo před 18. 3. 1992, tedy před počátkem vázanosti České republiky Úmluvou. Ústavní soud akceptoval jako okamžik rozhodný pro uplatnění nároku na imateriální újmu fyzické osoby datum pravomocného skončení soudní rehabilitace.
S konečnou platností se však Ústavní soud k posuzované problematice vyjádřil ve svém plenárním stanovisku ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 (ST 39/75 SbNU 707; 297/2014 Sb.). Konstatoval v něm, že předmětný nárok na náhradu nemateriální újmy vzniká za předpokladu, že k zásahu státu do osobní svobody dotčené osoby došlo až poté, co se Úmluva stala pro Českou republiku závaznou.
Současně však dovodil, že se tento právní názor neuplatní u případů, kdy žaloba o náhradu nemajetkové újmy byla podána ještě před přijetím tohoto stanoviska. Ústavní soud zdůraznil, že otázka soudních rehabilitací představuje jednu ze složek snah o vyrovnání se s předlistopadovým totalitním komunistickým režimem, který porušoval základní práva a svobody jednotlivců. Při jejím výkladu je proto třeba volit nikoliv restriktivní, nýbrž extenzivní přístup.
Ústavní soud tedy přistoupil k judikatornímu odklonu, při němž nezasáhl retrospektivně do průběhu těch řízení, jež byla zahájena ještě před nabytím účinnosti stanoviska, vztáhl však prospektivně sféru působení závěrů svého stanoviska na ta řízení, jež by byla (případně) zahájena po jeho vydání.
Ústavní stížnost, kterou podal stěžovatel, koresponduje svým skutkovým vylíčením těm případům, jež se staly základem dřívější judikatury Ústavního soudu před schválením citovaného plenárního stanoviska. Pro řešení právních otázek nastolených ústavní stížností platí – ještě – ty právní závěry, které byly vytyčeny postupně v nálezech sp. zn. I. ÚS 85/04 ze dne 13. 7. 2006 (N 136/42 SbNU 91), sp. zn. I. ÚS 3438/11 a dalších.
Znamená to, že ve prospěch stěžovatele svědčí pozitivní závěr o aplikaci čl. 5 odst. 5 Úmluvy (bez ohledu na předěl daný datem 18. 3. 1992) a posléze i též kladný závěr o použití postulátů relevantních pro náhradu imateriální újmy za omezení stěžovatelovy osobní svobody; vedle direktiv vyslovených již dříve Ústavním soudem tu přichází v úvahu aplikace § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění po nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., per analogiam.
5) Nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. III. ÚS 2012/13
(sbírka)
K náhradě nemateriální újmy za nezákonné odsouzení v době komunistického režimu K vázanosti senátu Ústavního soudu stanoviskem pléna
Senát Ústavního soudu je vázán stanoviskem pléna nejen z hlediska jeho obsahu, nýbrž i z hlediska intertemporálních účinků, a to i kdyby s nimi nesouhlasil a svůj návrh předložený k posouzení plénu podle § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, s takovými účinky nespojil. Dřívější právní názor Ústavního soudu, byť překonaný a popřený senátem navrženým bodem I výroku stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 (ST 39/75 SbNU 707; 297/2014 Sb.), se proto uplatní i nadále za podmínek vymezených bodem II výroku tohoto stanoviska.
6) Nález Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 819/15
(sbírka)
K odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným vězněním v době komunistického režimu
Nároky jednotlivců, kteří v době nesvobody odmítli z důvodu náboženského či obdobného přesvědčení nastoupit vojenskou službu, a byli proto v době nesvobody nespravedlivě odsouzeni a uvězněni, které byly vzneseny před vydáním stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 ze dne 25. 11. 2014 (ST 39/75 SbNU 707; 297/2014 Sb.), je třeba brát stejně vážně jako ty, které byly před vydáním stanoviska i rozhodnuty, a to i z hlediska výše odškodnění. Je proto namístě těm jednotlivcům, kteří své nároky uplatnili před vydáním citovaného stanoviska, přiznat i přiměřené zadostiučinění v penězích, a to ve výši odpovídající tomu, kdyby se na jejich nespravedlivé věznění v době nesvobody skutečně vztahoval čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ani zákonodárce, a tím méně pak soudy totiž jistě nemohou odškodnit všechna příkoří, která vznikla v době nesvobody. Ovšem tam, kde již soudní rozhodnutí, byť byla založena na nesprávném výkladu vnitrostátního práva či mezinárodní úmluvy, založila legitimní očekávání poškozených, že právě jim učiněné křivdy se stát rozhodl odškodnit, nemohou soudy tato legitimní očekávání zklamat ve vztahu k poškozeným, kteří své uplatnili nároky dříve, než Ústavní soud uznal chybnost svého dosavadního výkladu.
7) Nález Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 2196/13
(sbírka)
K zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním pro odepření nastoupit vojenskou službu v době komunistického režimu
Stanoviskem pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 ze dne 25. 11. 2014 (ST 39/75 SbNU 707; 297/2014 Sb.) byla založena fikce, že k dosud podaným žádostem o zadostiučinění je třeba přistupovat tak, jako by původní výklad aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod byl správný. Nároky jednotlivců, kteří v době nesvobody odmítli z důvodu náboženského či obdobného přesvědčení nastoupit vojenskou službu, a byli proto nespravedlivě odsouzeni a uvězněni, vznesené před vydáním tohoto stanoviska, je totiž třeba brát stejně vážně jako ty, které byly před jeho vydáním i rozhodnuty. Je proto namístě těm jednotlivcům, kteří své nároky uplatnili před vydáním citovaného stanoviska, přiznat i přiměřené zadostiučinění v penězích, a to ve výši odpovídající tomu, kdyby se na jejich nespravedlivé věznění v době nesvobody skutečně vztahoval čl. 5 odst. 5 Úmluvy.
