Nález Ústavního soudu ze dne , sp. zn. III. ÚS 2264/13

(sbírka)

K právu na přístup k soudu K okruhu osob oprávněných zvolit obviněnému obhájce

1. Je na státu, aby jednoznačně vymezil skutkové podstaty trestných činů i postup při zjišťování, zda a kým byl trestný čin spáchán. Pokud tak neučiní, musí jít tato jeho nedůslednost k jeho tíži. Nabízí-li se výklad výhodný pro stát a další výhodný pro adresáty právní regulace, je třeba dát přednost výkladu ve prospěch adresátů právní regulace.

2. Při výběru z více možností výkladu je úkolem soudce posoudit, zda případný interpretační závěr získaný argumentem a contrario nezakládá bezdůvodnou diferenciaci, která může odporovat principu bezrozpornosti právního řádu a principu rovnosti, neboť tyto principy jsou legitimačním důvodem pro dotváření práva cestou analogie legis (za pomoci argumentu a simili či a fortiori). V takovém případě nejde o tvorbu práva, nýbrž o jeho dotváření, kdy soudce domýšlí existující právní řád do důsledků a přitom zůstává na půdě platného práva na základě předpokladu existence konstrukce tzv. racionálního zákonodárce.

3. Není-li opuštění společné domácnosti výrazem rozkolu vzájemné blízkosti (ale např. vynucené pobytem v zahraničí, výkonem ochranného léčení či trestu odnětí svobody), nelze apriorně vyloučit naplnění zákonného pojmu „druh". Osobou oprávněnou zvolit obviněnému obhájce podle § 37 odst. 1 věty první tr. ř. je proto na základě analogie i jiná osoba v poměru rodinném či obdobném, která by újmu obviněného právem pociťovala jako újmu vlastní. Nelze proto předem vyloučit, že bývalí manželé budou ve vztahu k sobě osobami v poměru rodinném či obdobném, které by újmu toho druhého právem pociťovaly jako újmu vlastní.