Nelze presumovat, že vozidlo bylo zaregistrováno nebo převedeno za účelem vyhnutí se exekuci
Posted on August 18th, 2018
Nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 2906/12
(sbírka)
K presumpci správnosti veřejné listiny K vyloučení movité věci nepatřící do vlastnictví povinného z exekuce
Obecné soudy racionálně neodůvodnily, že by snad o vlastnictví stěžovatelky k příslušným dvěma vozidlům – jejichž stěžovatelčino vlastnictví bylo osvědčeno v technických průkazech, které byly exekutorovi předloženy povinným již při soupisu – vůbec byly pochybnosti.
Svým (implicitním) názorem, podle kterého v posuzované věci byly dány pochybnosti o vlastnictví stěžovatelky ve vztahu k vozidlům (byť její vlastnictví bylo osvědčeno technickými průkazy a žádné další konkrétní okolnosti její vlastnictví nezpochybňovaly), obecné soudy nerespektovaly ani judikaturu Ústavního soudu, který se v minulosti vyjadřoval k charakteru technického průkazu (byť v jiných skutkových souvislostech). V nálezu ze dne 23. 8. 2012 sp. zn. II. ÚS 1463/11 (N 140/66 SbNU 159), v nálezu ze dne 23. 8. 2012 sp. zn. II. ÚS 561/12 (N 144/66 SbNU 191) a v usnesení ze dne 11. 3. 2008 sp. zn. III. ÚS 812/06 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud uvedl: „… otázku vlastnických práv k vozidlu lze určit rychle a jednoduše, neboť vlastnictví k vozidlu podléhá registraci příslušnými orgány státu a je prokazováno veřejnou listinou (technickým průkazem, osvědčením o registraci vozidla) …“.
Obecné soudy i ve vlastní konstantní judikatuře dovodily, že technický průkaz je veřejnou listinou (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2007 sp. zn. 21 Cdo 694/2006). Pokud zde proto nebyly žádné konkrétní okolnosti zpochybňující pravdivost údaje o vlastnictví stěžovatelky uvedeného na veřejné listině, měly být tyto údaje považována za pravdivé, a proto o pochybnostech o vlastnictví řeč být nemohla.
Obecné soudy svým postupem a názorem vyjadřujícím apriorní nedůvěru v pravdivost údajů o vlastnictví vozidel uvedených v přihlášce k registraci vozidla, a tím i v registru silničních motorových vozidel, zpochybnily i důvěru v samotný registr silničních motorových vozidel a částečně popřely jeho smysl. Registr byl podle záměru zákonodárce, vyjádřeného i v důvodové zprávě [k návrhu zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění zákona č. 307/1999 I. ÚS 2906/12 č. 121 92 Sb.], koncipován jako veřejný seznam, do něhož má každý právo nahlížet a pořizovat si z něj výpisy, s tím, že „Technický průkaz vozidla je dokladem, kterým okresní úřad osvědčuje a stvrzuje vlastnictví vozidla … Technický průkaz je dokladem nezbytným k nakládání s vozidlem, tímto dokladem provozovatel vozidla prokazuje vlastnictví k vozidlu …“ (srov. obecnou část důvodové zprávy).
Ústavní soud konstatuje, že tímto nálezem nezamýšlí vyslovit názor, podle kterého exekutor nemůže nikdy sepsat vozidlo, pokud jsou mu předloženy technické průkazy osvědčující vlastnictví třetí osoby. Exekutor například může disponovat konkrétními informacemi vedoucími až k racionálním pochybnostem o pravdivosti údajů v technickém průkazu o vlastnictví vozidel, nasvědčujícími (třeba) fiktivním zápisům v registru vozidel či fiktivním převodům vozidel (za účelem vyhnutí se exekuci), čímž argumentoval právě Nejvyšší soud; soupisu takových vozidel pak nic bránit nebude (třetí osoba bude mít právo posléze podat vylučovací žalobu). Sám obvodní soud v napadeném rozhodnutí přisvědčil názoru stěžovatelky, podle kterého má exekutor přístup k evidenci vlastníků vozidel, resp. k registru vozidel. V registru vozidel se rovněž uvádějí změny ve vlastnictví vozidel [srov. např. § 3 odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 243/2001 Sb., o registraci vozidel]. Jinými slovy, podstatou tohoto nálezu bylo vyslovení nepřípustnosti presumpce „viny“, tedy závěr, že nelze apriori povinným osobám přisuzovat zlý, podvodný úmysl fiktivně zaregistrovat či převést vlastní vozidla na třetí osoby za účelem vyhnutí se exekuci na tato vozidla, a tím enbloc omezovat vlastnická práva i těch „řádných“ třetích osob, která vlastnictví k vozidlům nabyla platně, a nikoli fiktivně. Vycházeje z takto vyložených důvodů, dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy nerespektováním relevantních zákonných kritérií v materiálním smyslu porušily základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Proto Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2012 č. j. 28 Cdo 449/2012-144, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2011 č. j. 55 Co 302/2011-133 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 3. 2011 č. j. 21 C 169/2009-100 zrušil [§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
