Rozsudek Krajského soudu v Plzni sp. zn. 30A 230/2017

Bylo třeba ovšem zvážit i ust. § 60 odst. 7 s. ř. s., podle něhož jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud výjimečně rozhodnout, že se náhrada nákladů účastníkům nebo státu zcela nebo zčásti nepřiznává. K tomu odborná literatura uvádí: „Povinnost nahradit náklady řízení, které vznikly státu nebo některému z účastníků řízení, se může v určitých situacích jevit jako nepřiměřené tvrdá nebo nespravedlivá. Pro tyto případy zákonodárce poskytl soudům oprávnění rozhodnout, že se účastníkům nebo státu náhrada nákladů zcela nebo zčásti nepřiznává. Soud nejprve posoudí, který z účastníků měl ve věci úspěch (§ 60 odst. 1 SŘS) a zda jsou dány podmínky pro přiznání náhrady nákladů státu (§ 60 odst. 4 SŘS). Poté může při splnění podmínek komentovaného ustanovení moderovat rozsah náhrady nákladů řízení, ke které by byl neúspěšný účastník řízení povinen vůči úspěšnému účastníkovi nebo státu. Uvedený postup může soud uplatnit pouze výjimečně a za podmínky, že pro to existují důvody hodné zvláštního zřetele." (Lukáš Potěšil a kol.: Soudní řád správní. Komentář. 1. vyd. Praha: Leges 2014, str. 519).

Soud se tu proto znovu zaměřil na to, že žalobce před podáním žaloby na ochranu před nezákonným zásahem nepodal stížnost správnímu orgánu proti jeho postupu podle § 175 správního řádu. Na tomto místě už nejde o přípustnost žaloby, nýbrž o dopad této skutečnosti do nákladů řízení a jejich náhrady. Jelikož žalovaný zveřejnil anonymizovanou verzi předmětných dokumentů hned následující den po doručení žaloby na ochranu před nezákonným zásahem, lze uvažovat o tom, že by také s výše uvedeným porušováním žalobcova práva ustal vzápětí po obdržení stížnosti podle § 175 správního řádu. Žalobce ovšem namítl, že i v takovém případě by podal žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, a to na určení, že zásah byl nezákonný. V tom mu samozřejmě nelze bránit. Kdyby žalobce před podáním žaloby k soudu využil stížnosti podle § 175 správního řádu, patrně by před iniciací sporu před soudem měl v ruce argument, že samotný žalovaný uznává, že pochybil, resp. se dopustil nezákonného zásahu. To by mohlo soudní spor zjednodušit a eventuálně jeho náklady snížit. Na druhé straně je třeba říci, že náhrada nákladů řízení se přiznává podle advokátního tarifu, který prakticky nezohledňuje skutečnou složitost případu. I kdyby se kauza zjednodušila, zejména výše odměny advokáta za úkon právní služby by zůstala stejná. Přitom by zde bylo minimálně převzetí a příprava zastoupení a žaloba. Zda by byla podána replika a trváno na jednání před soudem, se dá sotva odhadnout, soud ovšem nemůže a priori nepočítat s právem žalobce vyjádřit se k vyjádření žalovaného a s právem žalobce na veřejné projednání jeho věci, když u druhého z těchto práv se nadto jedná o právo ústavní, garantované čl. 38 odst. 2 větou prvou Listiny základních práv a svobod. I kdyby se tedy následná soudní pře v důsledku využití stížnosti podle § 175 správního řádu zjednodušila, nemuselo by to mít ještě za následek snížení důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem. Za takovéto situace ovšem soud nemohl shledat v nevyčerpání stížnosti podle § 175 správního řádu důvod zvláštního zřetele hodný, pro nějž by bylo možno náhradu nákladů řízení žalobci zcela nebo zčásti nepřiznat. K poukazu na § 142a o. s. ř. pak zdejší soud dodává, že institut výzvy k plnění (či jeho analogii) je možno považovat za vhodný pro řízení o splnění povinnosti před civilními soudy, avšak – pro zásadní odlišnost – za nenárokovatelný v řízení o žalobách na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu ve správním soudnictví.