Rozsudek NSS ze dne 30. 5. 2018, č. j. 10 As 107/2018 - 36

(zveřejněná právní věta)

Instalaci a nastavení stacionárních měřících zařízení, jakož i údržbu software a hardware těchto zařízení, které jinak užívá obecní policie, mohou provádět třetí osoby. Není však přípustné, aby takováto třetí osoba měla jakýkoliv hmotný zájem na výsledcích měření stacionárního zařízení (§ 79a zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu).

(citace)

Smluvně nastavené uspořádání právních vztahů mezi obcí a pronajímatelkou radarového zařízení se nijak podstatně neliší od věci řešené rozsudkem 9 As 185/2014. Subjekt, který prováděl instalaci software, jeho upgrade a servis hardware zařízení pro měření rychlosti, je totiž hmotně zainteresován na výsledcích měření. NSS opakuje, že stacionární radary měří rychlost automaticky při průjezdu vozidel, proto jejich správné nastavení je stěžejní. Tím, že instalaci software, jeho upgrade a celkový servis zařízení prováděl soukromý subjekt hmotně zainteresovaný na výsledcích měření, došlo k porušení § 79a odst. 1 zákona o silničním provozu.

Nic na tom nemění ani to, že umístění stacionárních radarů určila městská policie, která je také oprávněna stanovit dobu, kdy bude zařízení v provozu, a rozhoduje o nastavení tolerance zařízení. Je to totiž pronajímatelka, kdo každý rok provádí update software, metrologické ověření a celkově provádí servis zařízení. Jakkoliv vlastní měření probíhá bez zásahu lidského činitele, fungování měřicích zařízení je automatické, vše odvisí od servisu a update zařízení, prováděného podle smlouvy pronajímatelkou (viz čl. VIII. smlouvy).

Proto skutečnost, že zajištění důkazů z měření rychlosti vozidel zůstává výhradně v rukách Městské policie Šternberk, je bez významu. Klíčové je totiž celkové nastavení zařízení, které dle smlouvy pravidelně provádí pronajímatelka. NSS nerozumí argumentu krajského soudu, že „lze stěží hovořit o participaci a hmotném zainteresování na výsledcích měření" ze strany pronajímatelky. Stěžovatel má naprostou pravdu, že druhá složka odměny ve výši 65 Kč za jeden zaznamenaný přestupek je jasná majetková účast na výsledku provozu zařízení. To však zpochybňuje objektivitu měření, neboť servis a upgrade zařízení provádí osoba, která má přímý majetkový zájem na tom, aby zjištěných přestupků bylo co nejvíce. NSS neříká, že snad pronajímatelka skutečně systém nekale ovlivnila v zájmu zajištění co nejvyššího příjmu. Ovšem již jen samotná skutečnost, že bylo v jejím obchodním zájmu tak učinit, a že v rámci práv a povinností stanovených smlouvou tak pronajímatelka činit mohla, zásadním způsobem problematizuje výpovědní hodnotu důkazů shromážděných spornými zařízeními. NSS uzavírá, že nastavení „pronájmu měřícího zařízení" shora popsaným způsobem vzbuzuje důvodné pochybnosti o objektivitě celého přestupkového procesu a zákonnosti získaných důkazů. Proto NSS napadený rozsudek podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil. S ohledem na důvody zrušení rozsudku krajského soudu zrušil také žalobou napadené rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení [§ 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení s § 78 odst. 1 a 4 s. ř. s.]. V něm bude žalovaný postupovat podle závazného právního názoru vysloveného v tomto rozsudku [§ 110 odst. 2 písm. a) ve spojení s § 78 odst. 5 s. ř. s.]."


Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2014, č. j. 9 As 185/2014 - 27

(citace)

S ohledem na skutečnost, že stacionární radary měří rychlost automaticky při průjezdu vozidel, je jejich správné nastavení stěžejní. Tím, že toto nastavení prováděl soukromý subjekt hmotně zainteresovaný na výsledcích měření, došlo k porušení § 79a odst. 1 zákona o silničním provozu. Ač je totiž měření prováděno automaticky, měřicí přístroj kompletně instaluje a nastavuje pronajímatel, tedy dle § 79a odst. 1 zákona o silničním provozu k měření nepříslušná osoba. Nic na tom nemění ani to, že umístění stacionárních radarů určila městská policie, která je také oprávněna stanovit dobu, kdy bude zařízení v provozu, a rozhoduje o nastavení tolerance zařízení. Co se týče nastavování tolerance zařízení, je nutné rovněž poukázat na to, že ač městská policie rozhoduje o tom, jaká tato tolerance bude, je to opět pronajímatel (resp. jeho zaměstnanec), kdo fakticky provede nastavení této tolerance v měřícím zařízení (...) Nelze však připustit, aby byl tento subjekt současně hmotně zainteresován na výsledcích měření stacionárního zařízení .



Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2008, č. j. 1 As 12/2008 - 67

(zveřejněná právní věta)

Měření rychlosti vozidel na pozemních komunikacích nelze jakožto součást působnosti policie a obecní policie při dohledu na bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích podle zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, přenést bez zákonného zmocnění na jiný subjekt (§ 79 odst. 8 a § 124 odst. 8 a 9 tohoto zákona).

(citace)

V ustanovení § 79 odst. 8 zákona o silničním provozu, ve znění účinném od 1. 7. 2006 („K měření rychlosti vozidel je oprávněna policie a obecní policie; obecní policie přitom postupuje v součinnosti s policií."), je jednoznačně zakotvena privilegovaná forma dohledu nad dodržováním dovolené rychlosti vozidel. Tato činnost je zcela nepochybně součástí celkového dohledu nad bezpečností a plynulostí provozu na pozemních komunikacích a je tedy výkonem veřejné (a to státní) správy. Zákon zde specifikuje působnost a pravomoc uvedených orgánů ve věcech provozu na pozemních komunikacích, současně však neobsahuje vymezení této konkrétní pravomoci a působnosti ve vztahu k jinému orgánu veřejné správy a neobsahuje ani zákonné zmocnění pro přenesení (bez ohledu na formu) výkonu tohoto výseku veřejné správy ať již na některou z osob veřejného práva či na subjekt od osob veřejného práva odlišný, tedy na fyzické osoby nebo právnické osoby soukromého práva. Pro účely řízení ve věcech provozu na pozemních komunikacích a logicky též v řízeních o přestupcích spáchaných porušením zákona o silničním provozu, je tedy pro orgány veřejné správy určující změření rychlosti vozidla policií či obecní policií. (…) Zákon v tomto případě stanoví, že důkazní prostředky spočívající v měření rychlosti vozidel, musí být předmětem činnosti policie či obecní policie. Spáchání přestupku překročením nejvyšší dovolené rychlosti lze samozřejmě prokázat i jinými důkazy (§ 51 odst. 1 správního řádu), z povahy věci je však zřejmé, že změření rychlosti (tedy zachycení průběhu skutkového děje) k tomu příslušnými orgány, má, za předpokladu získání a provedení tohoto důkazního prostředku v souladu s právními předpisy, mezi soustředěnými důkazními prostředky privilegované postavení. Tento zákonný postup pak nelze obcházet měřením, prováděným nepříslušnou, byť k obdobné činnosti autorizovanou, osobou.


Rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 12. 12. 2016, č. j. KUOK 119148/2016

(citace)

Odvolací správní orgán však zjistil, že v daném případě jsou důvodné pochybnosti o tom, zda listinný důkaz použitý k prokázání odpovědnosti za správní delikt (výstup z rychloměru), byl získán v souladu se zákonem a zda jej vůbec bylo možné podle ust. § 51 odst. 1 správního řádu v řízení využít. Odvolací správní orgán již několikrát ve svých předchozích rozhodnutích (např. ve věcech vedených pod sp. zn. KÚOK/106732/2015/ODSH-SD/7471, KÚOK/107702/2015/ODSH-SD/7471, KÚOK/97661/2016/ODSHSD/7693 nebo KÚOK/3847/2016/ODSH-SD/7693) vyjádřil, že na základě nájemní smlouvy k použitému rychloměru zde existuje vysoká míra participace soukromého subjektu na měření rychlosti, přičemž je ve svém dalším rozhodování vázán zásadou legitimního očekávání, která je upravena v ust. § 2 odst. 4 správního řádu (správní orgán dbá, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly).

I když je odvolacímu správnímu orgánu z veřejně dostupných zdrojů (internetové zpravodajství a webové stránky města Šternberk) známo, že v únoru tohoto roku došlo k úpravě smluvních podmínek nájmu rychloměrů, nejedná se o informace, které by mu byly známé z vlastní úřední činnosti, a proto není možné je použít. S ohledem na dosavadní rozhodovací činnost odvolacího správního orgánu, bylo úkolem správního orgánu prvního stupně, aby do spisu založil takové podklady, na základě kterých by bylo zjevné, že došlo ke změně rozhodných skutečností pro posouzení zákonnosti měření rychlosti stacionárními radary, a aby se k ní vyjádřil. Pokud byla paní K. v této části procesně pasivní, takže nezákonnost měření rychlosti sama nenamítala, neznamená to, že správní orgán prvního stupně takové podklady nemusel shromažďovat, neboť na základě ust. § 50 odst. 3 správního řádu nese procesní odpovědnost za zjištění všech rozhodných skutečností podstatných pro posouzení věci, a to v neprospěch i ve prospěch osoby, které má být uložena povinnost z moci úřední.



Rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 17. 10. 2016, č. j. KUOK 100216/2016

(citace)

Odvolacímu správnímu orgánu je z jeho úřední činnosti známo, že důkazy v předcházejících řízeních za obdobné správní delikty, nebyly získány v souladu se zákonem, a proto je nešlo užít jako důkazů ve smyslu § 51 odst. 1 správního řádu. Jelikož se správní orgán prvního stupně k zákonnosti měření vůbec nevyjádřil, je takovéto rozhodnutí nepřezkoumatelné, jak výše uvedeno.
Touto problematikou se již zabýval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 9 As 185/2014 (www.nssoud.cz). Zmiňovaný rozsudek se zabývá měřením rychlosti na základě nájemní smlouvy mezi obcí (Město Turnov) a soukromým subjektem (Czech Radar, a.s.). Odvolací správní orgán, vědom si daného rozsudku, pak zkoumal, zda tento dopadá na nyní posuzovanou věc, kdy v tomto shledal nejen podobnost, ale též aplikovatelnost některých závěrů nejvyššího správního soudu (dále jen NSS).
Odvolací správní orgán dospěl k závěru, že je nezbytné, aby správní orgán prvního stupně v dalším řízení odůvodnil svůj závěr, že důkazy byly získány v souladu s ustanovením § 79a zákona o silničním provozu. Na základě těchto skutečností a zásady in dubio pro reo, odvolací správní orgán napadené rozhodnutí zrušil a věc vrací správnímu orgánu prvního stupně k novému projednání.

// Obdobně srov. rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 15. 6. 2018, č. j. 386/2018-160-SPR/6