Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1385/2006

(citace)

Dobrá pověst právnické osoby, podobně jako název právnické osoby, patří k několika osobním právům, které jsou právnickým osobám zákonem přiznávány. V souladu s obecně uznávanou presumpcí poctivosti jednání subjektů práva se rovněž předpokládá, že právnická osoba má dobrou pověst do té doby, dokud není proveden úspěšně důkaz opaku. To znamená, že podle tohoto východiska se hodnotí i neoprávněnost zásahu do dobré pověsti právnické osoby. Dobrá pověst právnické osoby vzniká okamžikem vzniku právnické osoby a trvá po celou dobu její existence. Dobrá pověst právnické osoby má - podobně jako název právnické osoby - povahu osobního práva, které je nezcizitelné (viz např. J. Fiala, J. Hurdík, V. Korecká: Občanský zákoník komentář, část I., Hlava II., Oddíl druhý, 1999). Současně je však třeba přihlížet k tomu, že dobrou pověst právnické osoby je nezbytné v konkrétním případě hodnotit podle jejího chování v obchodních vztazích. Pokud tento subjekt neplní své závazky řádně a včas, popř. pouze výjimečně dostojí svým povinnostem včas, nelze dospět k závěru, že jde o právnickou osobu - podnikatele, která by požívala dobré pověsti. Z uvedeného je patrné, že dobrá pověst konkrétní právnické osoby je především vytvářena na základě zkušeností, které s tímto subjektem mají její obchodní partneři, zákazníci či jiné subjekty, kteří s ní přichází do kontaktu.

Ustanovení § 19b odst. 3 občanského zákoníku chrání dobrou pověst právnické osoby před neoprávněným zásahem. Jde především o ochranu před šířením různých nepravdivých informací o konkrétní právnické osobě. Tato ochrana může být realizována zejména tak, že zásahem dotčená právnická osoba se může u soudu domáhat, aby od neoprávněných zásahů bylo upuštěno a byl odstraněn závadný stav. Rovněž je možné požadovat přiměřené zadostiučinění, které může být představováno i peněžitým plněním. Pokud v případě neoprávněného zásahu do dobré pověsti právnické osoby vznikne škoda, lze se její náhrady domáhat podle § 420 občanského zákoníku. Prostředek ochrany je třeba zvolit v závislosti na povaze každého případu.

Napadený rozsudek odvolacího soudu při posouzení uplatněného nároku podle ustanovení § 19b odst. 3 o.z. zcela zřetelně nerozlišuje mezi ochranou, kterou toto ustanovení zajišťuje dobré pověsti právnických osob, a mezi institutem náhrady škody, pokud takovým zásahem právnické osobě (též) vznikne. Je proto zřejmé, že již z tohoto důvodu odvolací soud nemohl uplatněný nárok žalobců náležitě posoudit. Tato okolnost je o to významnější, že vadná je již ve své podstatě i jeho úvaha týkající se údajného neunesení důkazního břemene žalobci v tomto sporu. Je obecně uznávanou zásadou, že u difamujících skutkových tvrzení, je důvodem vylučujícím neoprávněnost zásahu zpravidla skutečnost, že taková tvrzení jsou pravdivá (resp. že příslušná informace odpovídá pravdě). Pravdivost těchto tvrzení ovšem musí prokázat jeho původce (důkaz pravdy). Není proto věcí žalobce, domáhajícího se ochrany dobré pověsti právnické osoby, aby prokazoval, resp. prokázal, že tato tvrzení jsou nepravdivá (analogicky např. srovnej Karel Knap, Jiří Švestka a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s. 2004, str. 318). Jako nepřesný a nevyvážený se dále jeví názor odvolacího soudu, že vyhověním žalobě by byla omezena svoboda slova žalovaných, resp. svoboda projevu a právo na informace, která zaručuje čl. 17 Listiny základních práv a svobod. Soud v tomto případě zcela přehlíží již samotný fakt, že toto právo je třeba vždy posuzovat v souvislosti s právy ostatních subjektů, v daném případě s právem na ochranu dobrého jména právnické osoby. Je pak obecně uznávanou zásadou, že svoboda slova není institutem bezbřehým. Za výkon tohoto práva obecně nelze považovat tvrzení nepravdivých, resp. pravdě neodpovídajících skutečností.