Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2016, č. j. 1 As 297/2015 - 77

(citace)

Přezkoumatelné rozhodnutí je rozhodnutí srozumitelné, s dostatkem důvodů podporujících výrok rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je dána především tehdy, opřel-li soud rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS), nebo pokud zcela opomněl vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě (viz např. rozsudek zdejšího soudu ze dne 27. 6. 2007,č. j. 3 As 4/2007 – 58, rozsudek ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, publ.pod č. 787/2006 Sb. NSS, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74).

Za nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti; z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto; která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek); jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním; která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003-130, publ. pod č. 244/2004 Sb.NSS).



Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2005, sp. zn. 5 As 7/2004

(citace)

Za rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost lze považovat zejména rozhodnutí postrádající základní zákonné náležitosti, rozhodnutí, z něhož nelze seznat o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo o věci rozhodnuto, rozhodnutí zkoumající správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek), rozhodnutí jehož výrok je v rozporu s odůvodněním, rozhodnutí neobsahující vůbec právní závěry vyplývající z rozhodnutých skutkových okolností nebo jehož důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné. Za takové však rozhodnutí žalovaného považovat nelze. Žalovaný má zato, že nevydal správní rozhodnutí, avšak nemůže se vyvázat z objektivní odpovědnosti, kterou vůči stěžovateli má, totiž rozhodnout o jeho požadavku v režimu zákona o svobodném přístupu k informacím (srov. § 15 odst. 1 cit. zák.), jak správně uvedl soud 1. stupně. Postup žalovaného z hlediska přísného posouzení formálních náležitostí se jeví jako chybný, ale z hlediska materiálního nazírání lze uzavřít, že o jeho požadavku žalovaný v obou stupních pojednal s autoritativním závěrem, že mu nevyhoví a tento postoj dostatečným způsobem odůvodnil a poukázal na jeho práva vyplývající z § 133 stavebního zákona.

Odůvodnění je také prakticky jedinou náležitostí, jíž bylo z hlediska formálního nazírání učiněno zadost. Právě proto je možné se ztotožnit s názorem krajského soudu, že o požadavku stěžovatele bylo rozhodnuto; stalo se tak orgánem k tomu příslušným místem i věcným určením. Samotné odůvodnění se podrobně zabývá okolnostmi případu a obhajoba vlastního řešení je rovněž učiněna dostatečně srozumitelnou formou. Proto ani Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitce stěžovatele stran nezákonnosti rozhodnutí pro nedostatek formy.