Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2016, č. j. 2 As 217/2015 - 47

(citace)

V první řadě půjde o situaci, kdy již v samotném správním řízení správní orgány opatří takovou sadu důkazů, jež s ohledem na povahu věci sama o sobě s dostatečnou přesvědčivostí vede k závěru, že obviněný se příslušného přestupku dopustil. Zároveň nesmí existovat žádné rozumné důvody k pochybám o věrohodnosti a úplnosti skutkových zjištění pro posouzení viny obviněného z přestupku. V takovém případě pasivita obviněného z přestupku ve správním řízení zásadně nemůže vést k jeho úspěchu v navazujícím soudním řízení.

Výjimkou by bylo, pokud by se mu podařilo účinně zpochybnit věrohodnost nebo dostatečnost správními orgány provedených důkazů. (...) Pokud však správní orgány v rámci přestupkového řízení neprovedou dostatečně úplné dokazování rozhodných skutečností (druhý typ situace), postačí i obviněnému z přestupku, který byl v řízení před správními orgány pasivní, aby poukázal na možné jiné varianty rozhodného skutkového děje, jež nebyly provedeným dokazováním vyvráceny, k tomu, aby byl v řízení před soudem úspěšný. Je případně na správním soudu, aby v mezích možností daných povahou soudního přezkumu správních rozhodnutí důkazně „oddělil zrno od plev" a případné zcela nepravděpodobné či jinak bizarní námitky obviněného provedením důkazů eliminoval.

O prvně zmiňované situace se jedná zejména v případech měření rychlosti, kdy je k dispozici fotografická dokumentace daného měření, a nejsou patrné důvody pro pochyby o správnosti měření, zpravidla jsou důkazy doprovázeny i svědeckou výpovědí zasahujících policistů a dalšími souvisejícími důkazy

Z výše uvedeného vyplývá, že správní soud je v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu v přestupkové věci povinen vždy zkoumat uplatněnou obranu obviněného z přestupku (dále „žalobce"), přestože byl žalobce v předchozím řízení pasivní. V takovém případě je na správním soudu, aby zhodnotil, jak dostatečně a jednoznačně byl určen skutkový stav ze strany správních orgánů, a na základě tohoto zhodnocení zvolí kritérium pro posouzení opodstatněnosti námitek žalobce. Pokud se jedná o první případ dostatečně přesvědčivých skutkových zjištění, u kterých nejsou rozumné důvody k pochybnostem, bude správní soud posuzovat, zda námitky žalobce mohou účinně zpochybňovat věrohodnost nebo dostatečnost provedených důkazů. Pokud tyto námitky nenaplní uvedené kritérium, je třeba je odmítnout s ohledem na předchozí pasivitu žalobce v řízení před správními orgány.

Zhodnotí-li ovšem správní soud, že správní orgány neprovedly dostatečně přesvědčivé dokazování, musí se zabývat širším okruhem námitek žalobce, nehledě na jeho předchozí pasivitu v řízení. Tento širší okruh námitek zahrnuje uvedení jiných možných variant skutkového děje, které nebyly dokazováním vyvráceny. Správní orgán tedy musí v řízení o přestupku identifikovat skutkový děj tak určitě, aby zabránil jeho jiným možným interpretacím. Jestliže je skutkový děj prokázán takovými důkazy, které nepřipouští žádnou jinou rozumnou variantu, jak se mohl skutek odehrát, tak se pasivní žalobce může před správním soudem bránit pouze účinným zpochybněním samotných provedených důkazů. Zásadní právní otázkou v tomto typu případů tedy je, zda byl skutkový děj v rozhodnutí správních orgánů určen dostatečně určitě.