SOUHRN: 1) Usnesení o odmítnutí odvolání je nutné řádně odůvodnit, 2) Soud musí právo nejen aplikovat, ale také vykládat

1) Nález Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 962/14

(sbírka)

I. Ústavní soud opakovaně upozornil [např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 313/14 ze dne 15. 4. 2014 (N 59/73 SbNU 151)], že mezi základní principy právního státu patří princip předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti [srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 77/06 ze dne 15. 2. 2007 (N 30/44 SbNU 349; 37/2007 Sb.)]; bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního právního státu. Stejné požadavky, tj. předvídatelnost, srozumitelnost a vnitřní bezrozpornost, respekt k obecným zásadám právním, především ústavněprávním principům, jakož i právní jistotu, je tudíž nutno klást i na individuální právní akty, zvláště pak soudní rozhodnutí, mezi která patří i rozhodnutí dovolacího soudu o vyřízení dovolání. Pouhé obecné konstatování Nejvyššího soudu, že v dovolání byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 občanského soudního řádu, s následnou nekonkrétní argumentací zařazenou do závorek, bez náležité vazby na jednotlivé námitky zařazené do dovolání, je odůvodnění provedené nesrozumitelným a nedostatečným způsobem, čímž dochází k zásahu do základního práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny.

II. Porušením práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny je i takový postup Nejvyššího soudu, kdy soud v usnesení o odmítnutí dovolání nereaguje na otázky, které dovolatel vymezil a které podle jeho názoru ještě nebyly v praxi dovolacího soudu samostatně řešeny, a to bez ohledu na skutečnost, že jde podle názoru Nejvyššího soudu zařazeného do vyjádření k ústavní stížnosti o otázky, které se míjejí se skutkovým obsahem projednávané věci.

2) Nález Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. II. ÚS 1257/15

(sbírka)

1. Z ústavního pořádku a ani z judikatury Evropského soudu pro lidská práva nevyplývá nárok na podání mimořádného opravného prostředku. Jsou-li však tyto prostředky právním řádem připuštěny, nemůže se rozhodování o nich ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce, především práva na spravedlivý proces. Rovněž odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu odmítající podané dovolání pro nepřípustnost proto musí splňovat požadavky předvídatelnosti a srozumitelnosti, kdy z něj musí být dostatečně patrno, na základě jakých důvodů dospěl k závěru o jeho nepřípustnosti.

2. To neznamená, že takové odůvodnění má být podrobné či obsáhlé, jelikož podle ustanovení § 243f odst. 3 o. s. ř. platí, že v odmítacím usnesení soud „stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení". Postačuje proto stručné vysvětlení, z jakého důvodu se soud nebude zabývat dovoláním meritorně. Toto vysvětlení se však nesmí omezit na pouhou citaci zákona, případně doplněnou odkazem na některé judikáty, obsahující však toliko obecný výklad přípustnosti dovolání bez jakéhokoliv náznaku individualizace na projednávaný případ. Rozhodovací činnost soudů totiž spočívá v interpretaci a aplikaci právních norem a jedná se i o určitou formu komunikace mezi soudem na straně jedné, vykonávajícím veřejnou službu, a účastníky řízení a koneckonců i celou veřejností na straně druhé. Pokud by se však rozhodnutí soudu omezovalo pouze na odkaz na zákonnou úpravu a apodiktické konstatování, že podaný mimořádný opravný prostředek je nepřípustný, došlo by k nežádoucí situaci, kdy soud vlastně zcela pomine svoji povinnost transparentně a srozumitelně vykládat právo, neboť je vlastně pouze aplikuje. Tím se však zcela vyhýbá zmíněné komunikaci s účastníky řízení a namísto toho se staví do pozice vrchnostenského orgánu, který si je sice dobře vědom, jak správně rozhodnout, nicméně necítí potřebu to sdělovat někomu jinému. Takovýto postoj se však zcela vymyká podstatě soudní moci, kterou je podle Ústavy především ochrana základních práv a svobod (čl. 4), a také jejím funkcím, k nimž patří především povinnost soudů poskytovat ochranu právům zákonem stanoveným způsobem (čl. 90 Ústavy).

3) Nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 3000/13

(sbírka)

Řízení o dovolání coby procesní postup nesoucí znaky mimořádnosti podléhá poměrně přísnému procesnímu režimu, neboť úspěšné uplatnění dovolání představuje průlom do právní moci, tj. jistoty v právních vztazích, kterou pravomocné rozhodnutí nastolilo, a dovolání je vzhledem k těmto závažným důsledkům připuštěno pouze v zákonem taxativně stanovených případech, reﬂektujících převažující zájem na přezkoumání pravomocného rozhodnutí nad stabilitou právních vztahů jím nastolenou.

Jsou-li dány závažné pochybnosti o jeho správnosti, když právě nebyla dána přípustnost dovolání ex lege, nýbrž o jeho přípustnosti rozhodoval Nejvyšší soud, je v souladu s principy spravedlivého procesu pouze takový postup, který odpovídajícím způsobem odůvodní svůj závěr z posouzení dovolatelem označené právní otázky, kterou považuje dovolatel za otázku zásadního právního významu.

4) Nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 2278/14

(sbírka)

K porušení práva na přístup k soudu nesprávným odmítnutím dovolání pro opožděnost

Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a vypořádat se s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení. Postup Nejvyššího soudu, který odmítl dovolání pro opožděnost, aniž se v odůvodnění svého rozhodnutí jakkoli vypořádal s předchozím rozhodnutím soudu prvního stupně o neodmítnutí dovolání a s námitkami dovolatele, je v rozporu s principem spravedlivého procesu garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

5) Nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 2278/14

(sbírka)

K porušení práva na přístup k soudu nesprávným odmítnutím dovolání pro opožděnost

6) Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 313/14

(sbírka)

Jedním z principů představujících součást práva na řádný a spravedlivý proces a vylučujících libovůli v rozhodování je povinnost obecného soudu, tedy i soudu dovolacího, aby své rozhodnutí odůvodnil tak, aby z něho byly patrné konkrétní důvody, které jej k odmítnutí dovolání vedly. Bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního právního státu. Pokud tedy Nejvyšší soud napadené usnesení odůvodnil nesrozumitelným a nedostatečným způsobem, zasáhl do základního práva stěžovatele garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny i čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

7) Nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 2312/15

(sbírka)

K náležitému odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání

I. Ústavní soud může přehodnocovat posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami.

II. Jedním z principů plynoucích z práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a vylučujících libovůli v rozhodování je povinnost obecného soudu odůvodnit své rozhodnutí tak, aby z něho byly patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům. Tento princip se přitom vztahuje i na usnesení dovolacího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání z důvodu, že nebylo shledáno přípustným podle § 237 občanského soudního řádu. Uvedený soud v něm musí reagovat na otázky, které dovolatel vymezil a které podle jeho názoru ještě nebyly v praxi dovolacího soudu samostatně řešeny.

8) Nález Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2642/14

(sbírka)

Rozhodnutí dovolacího soudu je zcela nepředvídatelné, nesrozumitelné, vnitřně rozporné a postrádající jakékoli racionální zdůvodnění. Dovolací soud tímto rozhodnutím porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť napadené usnesení postrádá náležitosti, které jsou na soudní rozhodnutí kladeny stran odůvodnění a náležitého vypořádání se s tvrzeními stěžovatele.

comments powered by Disqus

Judikatura na dosah ruky