Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2014, č. j. 6 As 128/2013 – 37
Kdyby stěžovatelka v reakci na předvolání sdělila, že hodlá odepřít výpověď pro jí či osobě blízké hrozící nebezpečí postihu za přestupek (např. v písemné omluvě k předvolání), byl by jakýkoli další nátlak v podobě opakovaného předvolání či použití pořádkových opatření směřující k dostavení se ke správnímu orgánu vyloučen.
// Viz též rozsudek NSS č. j. 6 As 46/2015 - 39



Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2019, č. j. 11 A 58/2018 - 30

(citace)

14. Podstatou projednávaného sporu tedy byla výlučně otázka, zda je písemné odepření podání
vysvětlení (z důvodu možného vystavení riziku stíhání za spáchání přestupku sebe či osobu
blízkou) omluvitelným důvodem pro nedostavení se k podání vysvětlení.
15. V této souvislosti je zejména třeba konstatovat, jak správně uvádí také žalovaný, že každý má
povinnost dostavit se na předvolání ke správnímu orgánu. Tuto povinnost tedy má
bezpochyby i podezřelý. Tento však má rovněž nezpochybnitelné právo výpověď
ze zákonem stanovených důvodů odepřít, o čemž musí být řádně a prokazatelně poučen
(k tomu zejména rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2014, č.j.
6 As 128/2013-37). Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí dále také zdůraznil,
že podezřelý, byť mu svědčí právo odepřít podání vysvětlení, nesmí zůstat zcela nečinný
a předvolání správního orgánu ignorovat, neboť v takovém případě brání správnímu orgánu
v možnosti ujasnit si, v jakém procesním postavení vystupuje a jaká práva s tímto
postavením spojená musí být respektována. Tato nečinnost proto může být postižena
pořádkovým opatřením. Pokud však podezřelý na předvolání sdělí, že hodlá odepřít
výpověď pro hrozící nebezpečí postihu za přestupek (např. v písemné omluvě k předvolání),
je jakýkoliv další nátlak v podobě opakovaného předvolání či použití pořádkových opatření
směřující k dostavení se ke správnímu orgánu vyloučen. Tyto závěry dále potvrdil Nejvyšší
správní soud např. v rozsudku ze dne 18. 11. 2015, č.j. 9 As 106/2015-40.
16. Rovněž Ústavní soud se předmětnou otázkou zabýval, a to konkrétně v nálezu ze dne
18. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1849/08, ve kterém dospěl k závěru, že „[u]ložení pořádkového opatření
(pořádkové pokuty) jen z důvodu nedostavení se k podání vysvětlení (tj. k podání informací) je v oblasti
správního trestání vyloučeno, neboť je zapotřebí přísně respektovat i princip zákazu sebeobviňování či
sebeusvědčování, který plyne z interpretace čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách".
Dále v citovaném rozhodnutí Ústavní soud doplnil, že „vyplývá-li z dosud již zjištěných skutečností
závěr, že předvolaný je pravděpodobným pachatelem přestupku, je vynucování jeho přítomnosti za účelem
poskytnutí výpovědi, a to pomocí sankcí, problematické z důvodů porušení jeho práva garantovaného mu čl. 6
odst. 1 Úmluvy".
17. Ačkoliv se citovaná rozhodnutí vztahují k podání vysvětlení podle § 60 zákona č. 200/1990
Sb., o přestupcích, který byl zrušen ke dni 30. 6. 2017, je uvedený právní názor dle
Městského soudu v Praze aplikovatelný rovněž na případy podání vysvětlení podle § 137
správního řádu, neboť základ obou právních úprav je v zásadě shodný. Použitelnost
ustanovení § 137 správního řádu je však mnohem širší, když lze tohoto institutu využít nejen
11 A 58/2018
Shodu s prvopisem potvrzuje: Marta Vyhnalová
6
v souvislosti s jinými podněty došlými správnímu orgánu (nikoliv pouze na podněty o tom,
že byl spáchán přestupek), ale také v souvislosti s vlastními zjištěními správního orgánu.
18. V daném případě lze proto konstatovat, že se ze strany žalobkyně nejednalo o bezdůvodné
nedostavení se ke správnímu orgánu na základě předvolání a odepření vysvětlení, jak uvádí
žalovaný, nýbrž o projev zásady zákazu sebeobviňování a sebeusvědčování tak, jak o něm
hovoří Ústavní soud. Žalobkyně na základě předvolání správnímu orgánu předem písemně
sdělila zcela konkrétní důvody, pro které podání vysvětlení odpírá. Nezůstala tedy nečinná,
předvolání k podání vysvětlení neignorovala, nýbrž se správním orgánem spolupracovala
alespoň do té míry, aby mu umožnila ujasnit si, v jakém procesním postavení vystupuje a jaká
práva s tímto postavením spojená musí být respektována, a to včetně práva odepřít výpověď.
V takovém případě byl proto jakýkoliv další postup správního orgánu spočívající ve
vynucování podání vysvětlení ze strany žalobkyně, a to včetně vynucování její přítomnosti,
vyloučen.
19. Skutečnost, že za této situace nemohl správní orgán, jak sám uvádí, získat zásadní informace
mající vliv na jeho další postup v celé věci, nemůže být ospravedlnitelným důvodem pro
uložení pořádkové pokuty a porušení zásady zákazu sebeobviňování. V takovém případě měl
správní orgán využít jiných nástrojů, které mu za tímto účelem svěřuje právní řád.
20. Soud dále neshledal akceptovatelným ani tvrzení žalovaného, že předmětem podání
vysvětlení mohly být skutečnosti, na které se právo odepřít podání vysvětlení nevztahuje.
Správní orgán přistoupil k předvolání žalobkyně poté, co na základě výzvy ze dne 18. 4. 2017
k doložení dokladů - smluv prokazujících pracovní nebo obdobný poměr kontrolovaných
osob dle úředních záznamů z března 2017, žalobkyně nejprve reagovala sdělením, že tyto
osoby nejsou ke dni sdělení v pracovním ani jiném obdobném poměru k žalobkyni.
Na opakovanou a doplněnou výzvu ze dne 15. 5. 2017 k doložení dokladů již žalobkyně
nereagovala. Proto správní orgán předvolal žalobkyni k podání vysvětlení, což koneckonců
ani žalovaný nepopírá, jak vyplývá z jeho vyjádření k podané žalobě (viz strana 3).
Z rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty ze dne je 17. 7. 2017 je pak rovněž zřejmé,
že důvodem uložení pořádkové pokuty bylo bezdůvodné nedostavení se na výzvu k podání
nezbytného vysvětlení ohledně doložení požadovaných potřebných dokladů.
21. Z právě uvedeného tak lze učinit jednoznačný závěr o tom, že předmětem podání vysvětlení
skutečně měly být pouze ty skutečnosti, pro které žalobkyni svědčilo právo podání vysvětlení
odepřít. Otázka pracovního či jiného obdobného vztahu kontrolovaných fyzických osob
a žalobkyně je zásadní otázkou pro posouzení přičitatelnosti jednání těchto osob žalobkyni
a v konečném důsledku tedy zjištění, kdo je osobou odpovědnou za případné porušení
tržního řádu. Lze proto dát žalobkyni za pravdu v tom, že pokud by na uvedené otázky
odpověděla, vystavila by sebe riziku stíhání pro podezření ze spáchání přestupku.
comments powered by Disqus