Nález Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 928/14
(sbírka)
K úhradě nákladů exekuce soudnímu exekutorovi při zastavení exekuce
1. Z ústavně konformní interpretace dikce § 89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění platném do 31. prosince 2007, [viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 ze dne 12. 9. 2006 (ST 23/42 SbNU 545)] se podává, že na oprávněného by povinnost k náhradě nákladů exekuce měla být přenášena pouze ve zcela výjimečných případech. Nelze se ztotožnit s výkladem, dle něhož exekutor má mít vždy zajištěnu úhradu nákladů exekučního řízení. Je to exekutor, který má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat nejen k uspokojení oprávněného, ale ani k náhradě nákladů exekuce, přičemž toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na oprávněného.
2. Jen výrok rozhodnutí je způsobilý přivodit účinky, které zákon spojuje s jeho právní mocí a vykonatelností. Jestliže při přezkumu usnesení soudního exekutora v jeho výroku o nákladech exekuce odvolací soud převzal jako závazný závěr soudního exekutora o důvodu zastavení exekuce a otázku správného určení tohoto důvodu podle ustanovení § 268 odst. 1 občanského soudního řádu již dále nezkoumal, vyvodil vadný závěr o tom, kdo zastavení exekuce zavinil. Posoudil-li obecný soud vadně otázku procesního zavinění oprávněného na zastavení exekuce jako předpoklad pro uložení povinnosti oprávněnému k náhradě nákladů exekuce dle § 89 exekučního řádu, ve znění platném do 31. 12. 2007, porušil tím právo oprávněného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.