1) Nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. III. ÚS 3061/17

(citace)

Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy je vykonatelnými rozhodnutími Ústavního soudu vázán rovněž Ústavní soud. V této souvislosti je významné, že jeho ustálená judikatura v oblasti nákladových výroků je založena na právním názoru vyjádřeném zejména nálezem ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. I. ÚS 2929/07 (N 167/51 SbNU 65), na který navázaly např. nálezy ze dne 17. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 1452/09 (N 186/54 SbNU 303), ze dne 24. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1087/09 (N 243/55 SbNU 349), ze dne 2. 3. 2010 sp. zn. IV. ÚS 3243/09 (N 38/56 SbNU 449), ze dne 14. 9. 2010 sp. zn. III. ÚS 1180/10 (N 194/58 SbNU 715), ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1215/10 (N 246/59 SbNU 507) či ze dne 10. 5. 2017 sp. zn. III. ÚS 532/17. Tato judikatura vychází z teze, podle které je-li stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt - advokáta, a pokud tak přesto učiní, není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených (ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř.); neznamená to však, že by náklady na zastoupení státu bylo možné považovat za "neúčelně" vynaložené za každé situace. Je-li předmětem sporu právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou ústředním orgánem státní správy, případně jde o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod. V takových případech lze shledat zastupování státu advokátem, který se na danou problematiku specializuje, za adekvátní. Danou otázku proto obecné soudy musí vždy posuzovat s ohledem na konkrétní okolnosti případu a svůj závěr musí řádně odůvodnit.

Uvedené závěry pak Ústavní soud vztáhl rovněž na statutární města [viz nálezy ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 2984/09 (N 232/59 SbNU 365), ze dne 13. 8. 2012 sp. zn. II. ÚS 2396/09 (N 137/66 SbNU 115) a ze dne 14. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 376/12 (N 45/68 SbNU 449) - týkající se dokonce totožného vedlejšího účastníka jako v nyní projednávané věci], vyšší územní samosprávné celky [nález ze dne 6. 6. 2013 sp zn. I. ÚS 4229/12 (N 102/69 SbNU 691)] i na Českou televizi [viz v prvé řadě nález ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 3344/12 (N 129/70 SbNU 193)], či na Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky [nález ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 474/13 (N 229/75 SbNU 557)], přičemž v nálezu ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 2310/13 (N 35/72 SbNU 401) zdůraznil, že se tyto závěry vztahují i na takové spory, které zaměstnanci takových účastníků řízení v rámci své agendy standardně neřeší.



2) Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 376/12

(sbírka)

U statutárních měst lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Nebude-li jimi v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem nákladem účelně vynaloženým.

(citace)

Pokud je stát účastníkem soukromoprávního řízení, vystupuje v něm jako strana, neboť v tomto postavení nevykonává veřejnou moc; na druhé straně není běžnou právnickou osobou. Stát se v soukromoprávních vztazích pouze považuje za právnickou osobu, nikoliv, že jí ve skutečnosti je. Stát nemá ani ve sféře práva soukromého stejné postavení jako jiní jednotlivci, neboť nemá plnou autonomii vůle a musí se vždy řídit zákonem [viz nález sp. zn. III. ÚS 495/02 ze dne 4. 3. 2004 (N 33/32 SbNU 303), dostupný též na http://nalus.usoud.cz].



3) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2007, č. j. 6 As 40/2006 - 87

(citace)

Česká advokátní komora jako orgán veřejné správy disponuje na svěřeném úseku veřejné správy dostatečnými znalostmi a zkušenostmi, pro něž musí být schopna kvalifikovaně hájit svůj veřejně mocenský akt v soudním řízení správním, včetně řízení o kasační stížnosti.

// Obdobně posuzoval podobnou otázku Vrchní soud v Praze v usnesení č. j. 6 A 7/99 - 39 ze dne 14. 6. 1999, kdy důvod hodný zvláštního zřetele pro výjimečné nepřiznání náhrady nákladů řízení bylo možné ve věcech správního soudnictví spatřovat i ve skutečnosti, že žalovaný je významným ústředním orgánem státní správy.



4) Nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 4229/12

(sbírka)

Ústavní soud se domnívá, že pokud územní samosprávný celek zaměstnává pracovníky s vysokoškolským právním vzděláním, jak z obsahu jeho vyjádření vyplývá, lze mít za to, že tito zaměstnanci by měli být schopni řešit právní záležitosti týkající se činnosti vedlejšího účastníka včetně jeho zastupování před soudem v těchto záležitostech. Krajský soud v Ostravě výše uvedené skutečnosti nevzal vůbec v úvahu, stejně tak jako skutečnost, že stěžovatelka byla usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 8. 2008 č. j. 15 C 119/2007-74 osvobozena od soudních poplatků, a svůj výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení odůvodnil jen odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř. Stěžovatelka přitom již v řízení před soudem prvního stupně ve svém podání ze dne 10. 9. 2010 (stejně jako dříve při jednání soudu dne 6. 9. 2010) uvedla, že s ohledem na ustanovení § 150 o. s. ř. žádá, aby nebyly vedlejšímu účastníku náklady řízení přiznány, neboť stěžovatelka vadu řízení vedoucí k zpětvzetí žaloby (nesprávné označení žalovaného) nezpůsobila a vedlejší účastník je schopen hájit své zájmy v řízení sám. Okresní soud v Olomouci ani Krajský soud v Ostravě se však takto předestřenými otázkami vůbec nezabývaly, když shodně pouze konstatovaly, že stěžovatelka zpětvzetím žaloby zavinila zastavení řízení. V této skutečnosti Ústavní soud shledal vadu mající ústavněprávní rozměr, spočívající v porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.



5) Nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 2049/11

(sbírka)

Tam, kde je stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není zásadně důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt (např. advokáta). Pokud tak přesto učiní, pak zpravidla není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených. Vyložená východiska nelze vnímat absolutně a mechanicky; při jejich aplikaci je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, neboť si lze např. představit, že předmětem sporu (jehož účastníkem je stát) může být i právní problematika, která přímo (úzce) nesouvisí s oblastí spravovanou ústředním orgánem státní správy, případně se jedná o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod. Tehdy lze shledat postup orgánu státní správy, který zvolí pro své zastupování advokáta, jenž se na danou problematiku např. specializuje, za adekvátní. Za takové situace však obecné soudy stíhá povinnost svůj závěr o účelnosti nákladů vynaložených státem na zastoupení advokátem řádně odůvodnit, tj. jaké okolnosti věci výjimečné prolomení Ústavním soudem postulovaného pravidla odůvodňují.



6) Nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 3855/14

(sbírka)

Tam, kde je k hájení svých zájmů stát vybaven příslušnými organizačními složkami, není důvod, aby výkon svých práv a povinností z této oblasti přenášel na advokáta; pokud však tak učiní, není důvod uznat takto vzniklé náklady řízení jako náklady účelně vynaložené (§ 142 o. s. ř.). Obdobně v případě žalovaného Národního památkového ústavu nepostačí odůvodnit přiznání nákladů řízení spočívajících právě v zastoupení advokátem pouhým poukazem na to, že se právníci žalovaného problematikou pracovněprávních vztahů nezabývají.
7) Nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. I. ÚS 1011/12
(sbírka)
K náhradě nákladů právního zastoupení státu advokátem v občanském soudním řízení
Tam, kde je k hájení svých zájmů stát vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, jímž je advokát, a pokud tak přesto učiní, pak není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených. Je nepochybné, že pracovněprávní vztahy jsou elementární součástí činnosti orgánu jednajícího za stát, který zaměstnává mnoho pracovníků a disponuje i samostatným právním odborem. Dává-li takový orgán svému zaměstnanci výpověď, musí být schopen tento zásadní právní úkon také sám obhájit v soudním procesu, resp. nést následky předpokládané právem, protože jde o úkon, který vyplývá z jeho činnosti jako zaměstnavatele.
8) Nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2014, sp. zn. III. ÚS 1920/14
(sbírka)
K náhradě nákladů řízení České republiky zastupované v občanském soudním řízení advokátem
I. Jako porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je třeba posoudit situaci, kdy obecný soud výdaje související se zastupováním vedlejší účastnice (organizační složky státu) advokátem v soudním řízení neposoudil z hlediska jejich potřebnosti k účelnému uplatňování nebo bránění práva, a tedy z hlediska toho, zda jejich úhradu lze spravedlivě žádat po stěžovatelce s ohledem na ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
II. Právní názor Ústavního soudu může jeho senát překonat postupem podle § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Nelze se proto opřít o názor mu oponující v případě, kdy Ústavní soud nadále dosavadní názorovou linii nejen zachovává, ale dokonce její „působnost" rozšiřuje na další skupiny subjektů jako statutární města, vyšší územní celky a další subjekty hospodařící s majetkem státu. V takové situaci nelze z takového nálezu senátu vycházet, i kdyby byl interpretován tak, že obsahuje odlišný právní názor, neboť již s ohledem na časový odstup o právním názoru Ústavního soudu ani procesně, ani hmotněprávně nevznikají pochybnosti.
9) Nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2310/13
(sbírka)
K náhradě nákladů právního zastoupení statutárního města (ochrana osobnosti)
Vzhledem k tomu, že Městský soud v Praze výdaje související se zastupováním vedlejšího účastníka advokátem v soudním řízení neposoudil z hlediska jejich potřebnosti k účelnému uplatňování nebo bránění práva, jak dovozuje konstantní judikatura Ústavního soudu, a tedy z hlediska toho, zda jejich úhradu lze spravedlivě žádat po stěžovateli s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Pokud stěžovateli uložil povinnost k peněžitému plnění z jeho majetku, zasáhl současně do jeho vlastnického práva garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny. Na uvedeném nemůže nic změnit ani tvrzení vedlejšího účastníka, že se jedná o spor o ochranu osobnosti, který zaměstnanci úřadu městské části v rámci své agendy standardně neřeší. Ústavní soud se domnívá, že pokud vedlejší účastník zaměstnává pracovníky s vysokoškolským právním vzděláním, lze mít za to, že tito zaměstnanci by měli být schopni řešit právní záležitosti týkající se činnosti vedlejšího účastníka včetně jeho zastupování před soudem v těchto záležitostech.



10) Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 123/12

(sbírka)

Jestliže soud neposoudil výdaje související se zastupováním vedlejšího účastníka – České republiky – Ministerstva financí – advokátem v soudním řízení z hlediska jejich potřebnosti k účelnému uplatňování nebo bránění práva, a tedy z hlediska toho, zda jejich úhradu lze spravedlivě žádat po stěžovatelích s poukazem na ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., porušil právo stěžovatelů na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Pokud stěžovatelům uložil povinnost k peněžitému plnění z jejich majetku, zasáhl současně do vlastnického práva stěžovatelů, garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
comments powered by Disqus
Judikátor

Judikatura na dosah ruky