Nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2722/13

(sbírka)

K odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu a posouzení otázky zásadního právního významu

Ústavní soud podtrhuje závažnost otázek a důvodů, pro které podali stěžovatelé ústavní stížnosti, neboť podle § 237 odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2012) byla otázkou zásadního právního významu zejména taková, kterou dosud dovolací soud nevyřešil a jež byla soudy rozhodována rozdílně nebo která byla sice dovolacím soudem vyřešena, ale měla být posouzena jinak.

Pokud Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání toto nerespektoval, dopouštěl se protiústavní svévole. Ústavní soud na nemalou závažnost otázek nastolených stěžovateli usuzuje ještě z dalších okolností souzené věci, mimo jiné i z toho, že nejde o ojedinělý případ, ale o celou sérii soudních řízení, jež se týkají stejných účastníků, s v zásadě totožným skutkovým základem, avšak trpící nejednotnou rozhodovací praxí.

Ústavní soud proto musí důrazně připomenout, že právní praxe vyžaduje odpovědi ze strany Nejvyššího soudu jako sjednocovatele judikatury. Tuto úlohu Nejvyšší soud musí plnit nejen v souvislosti s ochranou zákonných práv stěžovatelů jako akcionářů vedlejší účastnice, ale také – a to Ústavní soud zdůrazňuje – v souvislosti s povinností státu poskytnout těmto menšinovým akcionářům náležitou ochranu jejich ústavních práv, a to především práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod.