Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1509/2011

(citace)

Podle ustanovení § 11 občanského zákoníku, má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. V případě takového neoprávněného zásahu do osobnostních práv, postihují původce sankce podle ustanovení § 13 obč. zák.; kdy odpovědným mohou být shledány jak fyzické, tak právnické osoby. V daném případě je těžištěm sporu, zda je ve věci věcně pasivně legitimován přímo samotný ministr jako fyzická osoba či za jeho výroky odpovídá ministerstvo dopravy coby právnická osoba, za kterou 1) žalovaný jednal.

Při určení subjektu, na nějž dopadají sankce zmíněného ustanovení v případech, byl-li neoprávněný zásah osobnosti způsoben někým, kdo byl použit právnickou či jinou fyzickou osobou k činnosti této právnické či jiné fyzické osoby, je třeba skutečně vycházet ze zásady, že tyto občanskoprávní sankce podle ustanovení § 13 obč. zák. postihují s použitím analogie ustanovení § 420 odst. 2 obč. zák. ve spojení s ustanovením § 853 obč. zák. právě samotnou právnickou či fyzickou osobu, které se takový neoprávněný zásah přičítá (obdobně srov. rozsudek NS ČR sp. zn. 30 Cdo 2837/2004 ze dne 27. 9. 2005 či publikaci Karel Knap, Jiří Švestka a kol., Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, 2004, str. 167 an.).

Aby se sankce uplatnily vůči právnické osobě, je nutné, aby jednající osoba byla použita právnickou osobu v rámci pověření vymezené činnosti. Je-li na základě zhodnocení všech okolností konkrétního případu především z hlediska místního, časového a věcného vztahu k plnění činnosti na místě závěr, že se činnost použité osoby již neděla v rámci pověřením vymezené činnosti, ale šlo o vybočení (exces) z tohoto rámce, tedy o jednání za jiného z vlastní iniciativy a ve vlastním zájmu, postihují občanskoprávní sankce podle ustanovení § 13 obč. zák. přímo tuto použitou osobu.

Dovolací soud poukazuje na rozsudek NS ČR sp. zn. 30 Cdo 1526/2000, ze dne 28. 7. 2000, kdy ministr zdravotnictví ČR informoval veřejnost (jeho výrok ocitoval celostátní deník) o skutečnostech týkajících se činnosti nestátních zdravotnických zařízení, přičemž Nejvyšší soud dovodil, že tak učinil v rámci své pravomoci, takže v takovém případě nepřichází v úvahu jeho vybočení z plnění činnosti (úkolů) státu. Citované rozhodnutí stojí na závěru, že jestliže ministr pronese určitý výrok v rámci své pravomoci jako člen vlády, a tudíž jako orgán výkonné moci (čl. 64 Ústavy), nevybočuje tím podle soudní praxe z plnění úkolů státu; proto nejde z jeho strany o tzv. vykročení (exces).

Dle dovolacího soudu výrok žalovaného nelze považovat ani za vybočení činnosti právnické osoby (státu), tj. exces, kde je třeba, aby škůdce sledoval výlučně uspokojování osobních zájmů či potřeb svých nebo třetích osob.