Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2018, č. j. 16 Kss 1/2018 - 207

(zveřejněné právní věty)

I. Podjatost soudce je založena existencí „důvodu pochybovat" - vážných důvodů domnívat se, že soudce by nemusel nestranný být.

II. „Důvod pochybovat" musí mít svůj konkrétní skutkový důvod a také svou míru. Míra „důvodu pochybovat" musí být přiměřená. Nestačí, že lze vysledovat vztahovou linku mezi soudcem a jeho věcí. Aby byla určitá vztahová linka důvodem podjatosti, musí být její význam pro soudce dostatečně intenzívní. Soudci jsou totiž profesionály zvyklými rutinně rozhodovat věci na základě relativně objektivních kritérií a v rámci toho jsou za běžných okolností obvykle schopni se oprostit od svých subjektivních pocitů, postojů a inklinací. Stejně tak je zcela běžné, že opakovaně přicházejí v souvislosti s výkonem své profese do styku s lidmi, které znají a k nimž je nezřídka pojí profesní přátelství. Teprve u nadkritické intenzity vztahu soudce k věci lze o podjatosti uvažovat.

III. Kárná odpovědnost soudce za to, že způsobem předvídaným procesními předpisy neřešil svou možnou podjatost, připadá v úvahu jen tehdy, jestliže soudce mohl sám rozpoznat, že objektivně existuje určitý jeho vztah k věci, který by mohl být důvodem podjatosti. Soudce musí projevovat jistou ostražitost či předběžnou opatrnost. Musí se snažit na různé aspekty svého možného vztahu k věci hledět očima inteligentního laika mimo justiční praxi a zvažovat, jak by se takovéto osobě tyto aspekty jevily.