Usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 10/14
(sbírka)
K povolení obnovy řízení před Ústavním soudem po řešení věci Evropským soudem pro lidská práva
I. V situaci, kdy není zcela zřejmý postoj Evropského soudu pro lidská práva, který přistoupil na vládní prohlášení uznávající porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod spolu s nabídkou finančního zadostiučinění a stížnost vyškrtl ze svého seznamu, aniž se ale vyslovil k otázce, zda tímto je celá věc uzavřena s konečnou platností, anebo jen z jeho pohledu, nelze důsledky z toho plynoucí nejistoty klást k tíži stěžovatele-navrhovatele obnovy řízení u Ústavního soudu. Naopak je nutno ve vztahu k navrhovateli zvolit vstřícný přístup, a to zvláště, když s nabídkou vlády a s vyškrtnutím věci nesouhlasil, i přesto, že se zároveň výslovně nevyjádřil, zda bude posléze požadovat obnovu řízení. Výjimečnost použití institutu obnovy řízení, prolamujícího zásadu rei iudicatae, a to zejména s ohledem na zachování právní jistoty v horizontálních (soukromoprávních) vztazích, vyžaduje, aby Evropský soud pro lidská práva ve věcech civilní povahy – obdobně jako činí ve věcech s trestním podtextem – výslovně uvedl, zda se má stěžovatel spokojit s pouhým vládním prohlášením o porušení Úmluvy a nabídnutým zadostiučiněním, nebo zda jej odkazuje i na další prostředky nápravy podle vnitrostátního práva. Pokud tak ale Evropský soud pro lidská práva neučinil, nelze jednoznačně usuzovat, že implicitně obnovu řízení nepřipouští, protože by mohla vést k řešení méně šetrnému vůči druhé straně původního vnitrostátního řízení.
II. Podmínka přípustnosti návrhu na obnovu řízení podle § 119 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, totiž že mezinárodní soud shledal zásah orgánu veřejné moci do lidského práva nebo základní svobody v rozporu s mezinárodní smlouvou, je splněna i tehdy, pokud tak učinil nepřímo – poukazem na uznání takového rozporu ze strany státu. Další podmínka přípustnosti podle § 119a odst. 1 zákona o Ústavním soudu – absence trvajících následků porušení práva či jejich dostatečné nápravy – je pak splněna také tehdy, pokud nabídnuté zadostiučinění nelze pokládat za „odstupné“ za vzdání se přístupu k nápravě způsobené nemajetkové újmy procesními prostředky podle vnitrostátního práva. Oba nástroje se nutně nevylučují a mohou v konkrétním případě koexistovat vedle sebe.
III. Z pohledu zásady poctivého plnění mezinárodních závazků, kterou reflektuje také čl. 1 odst. 2 Ústavy, má stát nejen povinnost ukončit porušování svých mezinárodně smluvních závazků, ale především je povinen také odčinit jeho následky. Samotné přiznání spravedlivého zadostiučinění nemusí požadavek odčinění způsobených následků naplnit. Podle okolností může jím být zejména povinnost obnovit původní stav, která platí všude tam, kde je to možné i s využitím mimořádných opravných prostředků. Přípustnost nového přezkumu pravomocných soudních rozhodnutí potvrzuje i ustálená judikatura Evropského soudu pro lidská práva.