Nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2013 sp. zn. II. ÚS 1540/11

(sbírka)

Musí-li jednotlivec snášet úkony prováděné orgány činnými v trestním řízení, musí v podmínkách materiálního právního státu existovat garance, že dostane, pokud se prokáže, že trestnou činnost nespáchal, odškodnění za veškeré úkony, kterým byl ze strany státu neoprávněně podroben. Postupem obecných soudů, kterým nedošlo k řádnému posouzení odpovědnosti státu za postup orgánů činných v trestním řízení, bylo porušeno ústavně zaručené právo jednotlivce dle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny.

(citace)

Ústavní soud zejména konstatoval, že právní základ nároku jednotlivce na náhradu škody v případě trestního stíhání, které je skončeno zproštěním obžaloby (či dokonce zastavením trestního stíhání), je třeba hledat nejen v ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny, ale v obecné rovině především v čl. 1 odst. 1 Ústavy, tedy v principech materiálního právního státu. Má-li stát být skutečně považován za materiální právní stát, musí nést objektivní odpovědnost za jednání svých orgánů či za jednání, kterým státní orgány nebo orgány veřejné moci přímo zasahují do základních práv jednotlivce.

Stát nemá svobodnou vůli, nýbrž je povinen striktně dodržovat právo v jeho ideální (škodu nepůsobící) interpretaci. Na jednu stranu je jistě povinností orgánů činných v trestním řízení vyšetřovat a stíhat trestnou činnost, na druhou stranu se stát nemůže zbavit odpovědnosti za postup těchto orgánů, pokud se posléze ukáže jako postup mylný, zasahující do základních práv. V takové situaci není rozhodné, jak orgány činné v trestním řízení vyhodnotily původní podezření, ale to, zda se jejich podezření v trestním řízení potvrdilo – což se v předmětném případě nestalo [srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 642/05 ze dne 28. 8. 2007 (N 133/46 SbNU 249), sp. zn. IV. ÚS 3193/10 ze dne 10. 3. 2011 (N 42/60 SbNU 491), dostupné též na http://nalus.usoud. cz].

Prostředky trestního procesu, které nezřídka vedou k omezení základních práv obviněného, nelze posuzovat zcela izolovaně, ale pouze v kontextu účelu jejich použití, jímž je odhalení a potrestání pachatele trestné činnosti. Pokud se v kterékoli fázi trestního řízení ukáže, že tento účel nemůže být naplněn, neboť obviněný se trestné činnosti nedopustil a podezření orgánů činných v trestním řízení bylo liché, je třeba za vadné považovat veškeré úkony, které byly v trestním řízení provedeny.

Musí-li jednotlivec snášet úkony prováděné orgány činnými v trestním řízení, musí v podmínkách materiálního právního státu existovat garance, že dostane, pokud se prokáže, že trestnou činnost nespáchal, odškodnění za veškeré úkony, kterým byl ze strany státu neoprávněně podroben. Pokud by taková perspektiva neexistovala, nebylo by možno trvat na povinnosti jednotlivce taková omezení v rámci trestního stíhání snášet [viz nález sp. zn. II. ÚS 590/08 ze dne 17. 6. 2008 (N 108/49 SbNU 567), dostupný též na http://nalus.usoud.cz]. Citované závěry platí jak pro majetkovou, tak i nemajetkovou újmu.

V případě požadavku na náhradu majetkové újmy, která byla osobě trestně stíhané způsobena v souvislosti s tímto trestním stíháním, je povinností soudu, pokud byl obviněný obžaloby zproštěn nebo bylo zastaveno jeho trestní stíhání, posoudit, zda je nárok na náhradu opodstatněný, případně v jaké výši. Shora uvedeným postulátům vyjádřeným i v judikatuře Ústavního soudu však v projednávané věci obecné soudy dle názoru Ústavního soudu nedostály. Stěžovatel opíral svůj nárok na náhradu škody vůči státu o neoprávněné několikaleté zabavení písemností (bez nichž nemohl řádně podnikat) jako důsledku prodlení se zpracováním znaleckého posudku způsobeného i nečinností orgánů činných v trestním řízení. Soudy tuto stěžejní námitku odmítly s konstatováním, že k tvrzeným průtahům nedošlo právě s ohledem na problémy s vypracováním znaleckého posudku, aniž by se řádně zabývaly postupem orgánů činných v trestním řízení právě ve vztahu k déle trvající nečinnosti prvních dvou ustanovených znalců.

Výsledkem byl chybný právní závěr, že odpovědnost státu zde není dána pro absenci nesprávného úředního postupu. I když Nejvyšší soud právní závěry odvolacího soudu částečně korigoval, nepromítlo se to nikterak do jeho rozhodnutí a dovolání odmítl jako nepřípustné. Současně vyslovil názor, že případnou škodu si stěžovatel zavinil svou nečinností. K tomuto názoru dovolacího soudu je třeba poznamenat, že v žádném případě nelze přičítat k tíži stěžovatele, že kromě svých žádostí o vrácení dokladů adresovaných orgánům činným v trestním
řízení nevyužil svého práva obviněného nahlížet do spisu a činit z něj kopie. Právo nahlížet do vyšetřovacího spisu je právem obviněného dle § 65 odst. 1 tr. řádu, které je jednou ze složek práva obviněného na obhajobu zaručeného čl. 40 odst. 3 Listiny. Nevyužití tohoto práva nelze kvalifikovat jako zavinění poškozeného při vzniku škody, která mu byla způsobena v souvislosti s jeho trestním stíháním, neboť dle přesvědčení Ústavního soudu nelze stěžovateli klást za vinu, že své podnikání neprovozoval „prostřednictvím trestního spisu".

Závěrem Ústavní soud dodává, že Nejvyšší soud, který sice rozhodoval pouze o přípustnosti dovolání, nedostál své roli, jakou Ústavní soud ve své ustálené judikatuře obecným soudům přisuzuje, totiž že „jde-li o ochranu základních práv, musí být tato chráněna cestou všech opravných prostředků". V tomto směru je taktéž Nejvyšší soud, rozhodující o dovolání, vázán čl. 4 a 95 Ústavy zavazujícími soudní moc k ochraně základních práv a svobod. Ústavní soud proto musí uzavřít, že postupem obecných soudů byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, a to zejména čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny, a proto dle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a obě napadená rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.