Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2018, č. j. 33 A 10/2017 - 22

(citace)

21. Naopak považoval krajský soud za důvodnou námitku žalobce, že byl postup žalovaného nesprávný, pokud bez dalšího vyhodnotil podané odvolání jako nepřípustné, aniž by se pokusil pochybnosti o existenci zmocnění odstranit. Předně je třeba připomenout, že se obě strany shodují na tom, že původně udělené zmocnění (na základě plné moci ze dne 14. 6. 2016) bylo ze strany pana X prostřednictvím elektronického podání ze dne 26. 10. 2016 zrušeno. Žalovaný pak v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí argumentoval tím, že na základě této skutečnosti nebylo žádného důvodu k tomu, aby byl pan X v reakci na podané odvolání vyzván k doložení plné moci, neboť si musel být vědom toho, že již není v právní věci žalobce zmocněncem, popř. že musí existenci nového zmocnění správnímu orgánu řádně doložit.

22. S tímto závěrem se krajský soud neztotožňuje. Právní úprava obsažená v ust. § 33 správního řádu totiž nevylučuje, aby byla konkrétní osoba účastníkem řízení k zastupování opakovaně zmocněna. V takovém případě je nutné přisvědčit argumentaci žalobce, že pan X mohl být v projednávané věci za účelem podání odvolání znovu zmocněn, ale opomněl tuto skutečnost doložit zákonem předvídaným způsobem. Tomu nasvědčuje nejen podané odvolání, ale také skutečnost, že pan X byl jako zmocněnec v přestupkovém řízení aktivní až do okamžiku vydání prvostupňového rozhodnutí. Je tedy podle názoru krajského soudu pravděpodobné, že právě z toho důvodu žalobce sám nepodal odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, které mu bylo na rozdíl od pana X prokazatelně doručeno. Ostatně ani žalovaný v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí na rozdíl od prvostupňového správního orgánu včasnost odvolání s odkazem na ust. § 87 odst. 2 správního řádu nerozporoval.

23. Přesvědčení žalobce o trvání zmocnění ve vztahu k podání odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí ostatně přímo vyplývá z obsahu žádosti, která byla prvostupňovému správnímu orgánu dne 28. 11. 2016 doručena, a ve které žalobce výslovně uvádí, že bylo zmocněncem podáno odvolání, které by mělo mít ze zákona odkladný účinek. Na základě toho je podle názoru krajského soudu logické, že žalobce buďto pana X k zastupování v řízení znovu zmocnil, nebo si nebyl vědom toho, že bylo původně udělení zmocnění jednostranně zrušeno. V takovém případě bylo podle názoru krajského soudu na místě, aby žalovaný, který měl mít o existenci zmocnění důvodné pochybnosti, vyzval pana X či žalobce k tomu, aby byla existence zmocnění zákonem předvídaným způsobem doložena. Je totiž nutné připomenout, že odvolání je jakožto řádný opravný prostředek jednou ze základních možností procesní obrany obviněného z přestupku. Proto je třeba v tomto ohledu postupovat zvláště zdrženlivým způsobem, a to zejména za předpokladu, pokud je s ohledem na konkrétní okolnosti případu a tvrzení žalobce pravděpodobné, že bylo odvolání podáno osobou, která k tomu byla zmocněna. K tomu krajský soud dodává, že právní úprava správního řízení vychází nepochybně z koncepce „ve prospěch zastoupení", o čemž svědčí zejména ust. § 33 odst. 3 a 4 správního řádu. Ve vztahu k nyní projednávané věci je pak nutné zohlednit rovněž ust. § 37 odst. 3 správního řádu, které stanovuje, že: „Nemá-li podání předepsané náležitosti nebo trpí-li jinými vadami, pomůže správní orgán podateli nedostatky odstranit nebo ho vyzve k jejich odstranění a poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu."

24. Krajský soud je toho názoru, že každé podání je třeba posuzovat podle jeho skutečného obsahu, a to při zohlednění konkrétních okolností případu. V projednávané věci pak není pochyb o tom, že podání učiněné písemně panem X dne 3. 11. 2016 bylo odvoláním proti prvostupňovému rozhodnutí, což vyplývá nejen z jeho obsahu, ale také označení, vymezení zmocněnce a zmocnitele, uvedení spisové značky a čísla jednacího prvostupňového rozhodnutí. Pokud tedy žalobce své zmocnění ve věci nedoložil, měl žalovaný tuto skutečnost vyhodnotit jako vadu podání a vyzvat podatele k jejímu odstranění. V tomto ohledu je vhodné odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2015, č. j. 10 As 266/2014-32, ve kterém je nedoložení existence zmocnění za vadu podání výslovně označeno „Podle § 37 odst. 2 správního řádu z podání musí být patrno, kdo je činí, které věci se týká a co se navrhuje; fyzická osoba uvede v podání jméno, příjmení, datum narození a místo trvalého pobytu, popřípadě jinou adresu pro doručování podle § 19 odst. 3 správního řádu. Podání musí obsahovat označení správního orgánu, jemuž je určeno, další náležitosti, které stanoví zákon, a podpis osoby, která je činí. Dle § 37 odst. 3 správního řádu „[n]emá-li podání předepsané náležitosti nebo trpí-li jinými vadami, pomůže správní orgán podateli nedostatky odstranit nebo ho vyzve k jejich odstranění a poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu". Správní řád v citovaných dvou ustanoveních upravuje obsahové náležitosti podání (nikoliv formu podání) a stanoví postup pro případ nedostatků náležitostí podání nebo tzv. jiných vad podání (těmi jsou např. vnitřní rozpory podání, nebo neprokázání zastoupení v případě, kdy podání činí osoba označená v něm za zástupce účastníka)."

25. Krajský soud k tomu podotýká, že judikatura Nejvyššího správního soudu se v minulosti zabývala zejména případy, kdy byly dány pochybnosti o existenci zmocnění z důvodu doložení plné moci v prosté kopii či bez podpisu zmocnitele. Za této situace pak Nejvyšší správní soud dovodil, že je zásadně povinností správního orgánu vyzvat k odstranění vad podání či doložení zmocnění primárně zmocněnce a teprve je-li pasivní, samotného zmocnitele neboli obviněného z přestupku (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 2 As 156/2015-29, ze dne 17. 10. 2014, č. j. 4 As 171/2014-26, a ze dne 12. 1. 2017, č. j. 9 As 276/2016-27). Přestože se v projednávané věci jedná o situaci, kdy nebyla plná moc opětovně doložena, přičemž bylo před podáním odvolání zmocnění jednostranně zrušeno, je podle názoru krajského soudu nepochybné, že zmocněnec i žalobce existenci opětovného zmocnění v rámci podaného odvolání a žádosti ze dne 28. 11. 2016 výslovně deklarovali. Bylo tedy na místě, aby žalovaný v prvé řadě vyzval zmocnitele, aby plnou moc k zastupování žalobce v odvolacím řízení doložil. Žalovaný ovšem ani na žádost žalobce o sdělení informace o podaném odvolání a jeho odkladném účinku nijak nereagoval, tzn. ani sám ani v součinnosti s prvostupňovým orgánem tyto vady odvolání neodstranil a naopak bez dalšího přistoupil k vydání napadeného rozhodnutí.

26. Krajský soud nezpochybňuje, že mohou nastat případy, kdy je zmocněnec správnímu orgánu znám z jeho úřední činnosti tím, že v řízeních před ním opakovaně používá nejrůznější obstrukční praktiky za účelem dosažení prekluze neboli zániku odpovědnosti za přestupek (např. opakované rušení a udělování zmocnění, zasílání podání trpícího vadami apod.). Paradoxně však má tato skutečnost často za následek nikoliv pasivitu, ale naopak zvýšenou obezřetnost správního orgánu, aby nemohla být zákonnost jeho rozhodnutí či procesního postupu zpochybněna (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 2. 2018, č. j. 1 As 127/2017-38). Na druhou stranu si krajský soud dovede představit rovněž opodstatněnost opomenutí výzvy k odstranění vad podání za situace, kdy se ze strany obviněného či jeho zmocněnce jedná nikoliv o výkon práva, ale jeho zneužití. V nyní projednávané věci však byl zmocněnec v řízení aktivní a pouze jednou přistoupil ke zrušení svého zmocnění, a to po vydání prvostupňového rozhodnutí. Žalovaný ostatně nejen v napadeném rozhodnutí, ale ani ve vyjádření k žalobě žádným obstrukčním jednáním žalobce či jeho zmocněnce neargumentoval