Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. 5 A 5/2002

(zveřejněná právní věta)

Nevyhoví-li povinný subjekt částečně žádosti o poskytnutí informací, musí se o tom vyslovit výrokem rozhodnutí (§ 15 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím). Toto omezení musí být také od.íůvodněno. Pokud je částečné nevyhovění žádosti o poskytnutí informace uvedeno jen v odůvodnění a výrok rozhodnutí se zabývá jen částečným vyhověním žádosti, je takové rozhodnutí pro vady řízení nepřezkoumatelné jak pro nesrozumitelnost (spočívající v rozporuplnosti), tak i pro nedostatek důvodů [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., § 15 odst. 1 a 2 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, § 34 odst. 5 správního řádu]. V případě, že uvedená pochybení nebyla napravena cestou rozkladu, je nepřezkoumatelné i rozhodnutí o rozkladu.



Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2014, č. j. 47 A 36/2012 - 57

(zveřejněná právní věta)

Odmítá-li povinný subjekt poskytnout informace (§ 15 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím), je třeba v rozhodnutí odmítavý výrok formulovat tak, aby adresát rozhodnutí mohl poznat povahu informací, jejichž poskytnutí se odmítá. Důvodem je ochrana adresáta, který k posouzení zákonnosti odmítnutí poskytnutí informace potřebuje znát povahu údajů či údaje, který nebyl poskytnut. Uvedené platí i v případě částečného odmítnutí žádosti o informace. Byť v daném případě soud rozhodnutí povinného subjektu o částečném odmítnutí žádosti neshledal z tohoto pohledu formálně bezvadným, rozhodnutí povinného subjektu nezrušil, neboť i přes nepřesně formulovaný výrok rozhodnutí, žalobce jednoznačně a správně údaje určil a jeho právo na obranu proti neposkytnutí informace tak nebylo zkráceno.



Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2017, č. j. 8 A 72/2017 – 41

(citace)

Podle ust. § 68 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. ve znění pozdějších předpisů, ve výrokové části se uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků podle § 27 odst. 1. Účastníci, kteří jsou fyzickými osobami, se označují údaji umožňujícími jejich identifikaci (§ 18 odst. 2); účastníci, kteří jsou právnickými osobami, se označují názvem a sídlem. Ve výrokové části se uvede lhůta ke splnění ukládané povinnosti, popřípadě též jiné údaje potřebné k jejímu řádnému splnění a výrok o vyloučení odkladného účinku odvolání (§ 85 odst. 2). Výroková část rozhodnutí může obsahovat jeden nebo více výroků; výrok může obsahovat vedlejší ustanovení.

Není tedy sporu o tom, že ve výroku rozhodnutí vydaného podle správního řádu musí být uvedena ustanovení, podle nichž bylo rozhodnuto, čímž je nutno rozumět jak ustanovení práva procesního, tak i práva hmotného. Není tedy dáno správnímu orgánu na výběr, zda aplikované normy ve výroku uvede, případně zda uvede jen některé, a jiné opomene. Rozhodnutí Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 však obsahuje pouze údaj o použité normě procesně právní, tedy ust. § 15 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím, jež předepisuje postup povinného subjektu v případě, kdy ten žádosti, byť i jen zčásti, nevyhoví. Ve výroku tohoto rozhodnutí však zcela absentuje výčet ustanovení hmotně právních, tedy těch, na jejich základě dospěl povinný subjekt právě k závěru o nutnosti žádost zčásti odmítnout. Přitom v odůvodnění rozhodnutí tyto normy uvedeny a citovány jsou, takže nic nebránilo tomu, aby je povinný subjekt při vyhotovování svého rozhodnutí uvedl již v jeho výroku, jak mu to ukládá ust. § 68 odst. 2 správního řádu.

Této povinnosti by povinný subjekt dostál i tím, když by příslušné ustanovení právního předpisu uvedl v tzv. návětí (záhlaví) rozhodnutí, které je třeba pokládat za součást výrokové části (viz závěry usnesení rozšířeného senátu ze dne 14. 7. 2015, č.j. 8 As 141/2012 – 57). V nyní posuzované věci však odkaz na použitá ustanovení hmotného práva není obsažen ani v záhlaví rozhodnutí povinného subjektu. Pokud proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, bylo povinností nadřízeného orgánu tuto vadu zkonstatovat, neboť je očividná.

Nadřízený orgán sice odvolací námitce žalobce přisvědčil, ale dospěl k závěru, že jde o zcela formální náhled. Toto stanovisko však městský soud nesdílí. Nepochybně bylo v pravomoci nadřízeného orgánu posoudit, zda zjištěná vada v rozhodnutí vydaného v I. stupni způsobuje nezákonnost tohoto rozhodnutí a zda je tedy nutno toto rozhodnutí zrušit, anebo zda vzhledem k okolnostem věci není takový postup nutný. Žalovaný sice úvahu v tomto smyslu učinil, ale uzavřel s tím, že „ve výrokové části je uvedeno zákonné ustanovení, podle kterého bylo rozhodováno (§ 15 odst. 1 zákona), a z jeho odůvodnění, byť stručného, vyplývají jednoznačně důvody, ze kterých byla žádost částečně odmítnuta."

Tento závěr však podle názoru soudu pokračování neodpovídá skutečnému stavu věci, protože odůvodnění rozhodnutí povinného subjektu obsahu jen stručný popis skutkových zjištění a pak citaci čtyř ustanovení zákona o svobodném přístupu k informacím, ale zcela v něm chybějí vlastní právně kvalifikační úvahy povinného subjektu ohledně důvodů a způsobu aplikace citovaných norem. Skutečnost, že ve výroku rozhodnutí nejsou v rozporu uvedeny normy hmotného práva, podle kterých povinný subjekt rozhodoval, tak v projednávané věci nemohla být zhojena tím, že by tyto normy byly náležitě uplatněny v odůvodnění jeho rozhodnutí: jak je vyloženo výše, povinný subjekt se omezil jen na pouhou citaci některých norem zákona o svobodném přístupu k informacím, aniž by však jakkoliv vyložil, proč použil právě tyto normy a jakými úvahami na jejich základě dospěl k závěru o nutnosti částečně odmítnout žádost o informace. Žalovaný podle názoru městského soudu tedy pochybil i v tom, když aproboval vadné a zákonu odporující rozhodnutí povinného subjektu a v rámci svých pravomocí odvolacího orgánu nezajistil, aby tyto vady byly odstraněny. Tím žalovaný zatížil své rozhodnutí vadou nezákonnosti, jež je důvodem k tomu, aby se soud zrušil. Na tom nic nemění ani skutečnost, že žalobce v odvolání nesprávně namítal absenci právně kvalifikační úvahy ve vztahu k ustanovení § 11 odst. 4 písm. a) zákona o svobodném přístupu k informacím, ačkoliv tuto normu povinný subjekt vůbec neaplikoval: z kontextu odvolání a rozhodnutí povinného subjektu je zřejmé, že žalobce tuto normu zmínil nedopatřením, přičemž tento jeho omyl nijak nevyvrací to, že povinný subjekt ve svém rozhodnutí žádnou právně kvalifikační úvahu neprovedl.