Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1250/12

(sbírka)

Pokus trestného činu je vždy typově méně závažnou formou trestného činu než dokonaný trestný čin. Nedostatek následku, jako součásti objektivní stránky trestného činu, nesporně snižuje stupeň škodlivosti pokusu oproti dokonanému trestnému činu. Újma způsobená pokusem trestného činu na individuálních právech poškozeného a na společenských zájmech (právních statcích) je vždy menší, než je tomu u dokonaného trestného činu.

Princip proporcionality mezi utrpěnou újmou na straně jedné a mezi ukládanou sankcí na straně druhé vyžaduje, aby trest ukládaný za pokus byl zásadně nižší než za dokonaný čin. V přehnaně přísném trestání přípravy a pokusu je spatřováno přepínání trestní represe.

Fakt, že pachatel pokusem trestného činu způsobí menší škodlivý následek, než jaký je jinak obvyklý u dokonaných trestných činů téže skutkové podstaty, je třeba posoudit jako polehčující okolnost podle § 41 písm. i) tr. zákoníku.

V posuzovaném případě je třeba jako závažnou vadu při vyměřování trestu hodnotit fakt, že obecné soudy vůbec nepřihlédly k tomu, že pachatelka svým vlastním přičiněním (přivoláním lékařské pomoci k osobě, které předtím sama podala toxickou látku) přispěla k tomu, že k dokonání činu nedošlo. I když počínání pachatelky v průběhu páchání činu a po jeho skončení nesplňovalo znaky dobrovolného upuštění od dalšího jednání a odstranění hrozícího nebezpečí ve smyslu § 21 odst. 3 tr. zákoníku a nemůže vést k její beztrestnosti, nicméně není zcela bezvýznamné a je namístě je zohlednit v její prospěch při výměře trestu.

Uložení výjimečného trestu (§ 54 tr. zákoníku) musí být podloženo zcela mimořádnými a náležitě zdůvodněnými okolnostmi. Zákonné podmínky aplikace institutu výjimečného trestu je nutno interpretovat restriktivně. O uložení výjimečného trestu lze uvažovat pouze tehdy, pokud se spáchaný skutek svými charakteristikami velmi výrazně odchyluje od typických jednání subsumovatelných pod skutkovou podstatu některého ze zvlášť závažných zločinů.

Z obecných pravidel vyměřování trestů vyplývá, že nelze tu samou skutečnost přičítat k tíži pachatele vícekrát – jednou jako znak skutkové podstaty trestného činu, podruhé jako přitěžující okolnost a potřetí jako okolnost svědčící o velmi vysoké závažnosti zločinu ve smyslu § 54 odst. 2 tr. zákoníku; uplatní se zde analogicky zákaz vícenásobného přičítání, vyslovený v § 39 odst. 4 tr. zákoníku.

Znak „velmi vysoké závažnosti“, jako podmínka pro uložení výjimečného trestu podle § 54 tr.zákoníku, není zpravidla dán v případech, kdy nedojde k dokonání trestného činu, nýbrž skutek je ukončen ve stadiu přípravy nebo pokusu; typová závažnost přípravy a pokusu trestného činu je vždy nižší, než je tomu u dokonaného trestného činu, a zpravidla nedosahuje stupně vyžadovaného pro uložení výjimečného trestu.

Uložení výjimečného trestu podle § 54 odst. 2 tr. zákoníku, aniž by pro to byly splněny podmínky, představuje svévolnou aplikaci právních norem, neslučitelnou s kautelami práva ústavního. Napadenými rozhodnutími obecných soudů v dané věci bylo porušeno ústavně garantované právo stěžovatelky na soudní ochranu a na spravedlivý proces, zakotvené v ustanovení čl. 36 Listiny.