Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2018, č. j. 4 As 140/2018 - 28

(citace)

[12] Podle § 37 odst. 4 správního řádu, ve znění účinném do dne 18. 9. 2016, „[p]odání je možno učinit písemně nebo ústně do protokolu anebo v elektronické podobě podepsané uznávaným elektronickým podpisem. Za podmínky, že podání je do 5 dnů potvrzeno, popřípadě doplněno způsobem uvedeným ve větě první, je možno je učinit pomocí jiných technických prostředků, zejména prostřednictvím dálnopisu, telefaxu nebo veřejné datové sítě bez použití uznávaného elektronického podpisu."

[13] Nejvyšší správní soud konstatuje, že účel druhé věty citovaného ustanovení nespočívá v prodloužení lhůty k vytvoření obsahu podání, avšak k provedení podání, jehož obsah již podatel v zákonem stanovené lhůtě vytvořil, nicméně z různých například technických, logistických nebo organizačních důvodů v daném okamžiku nedokáže dostát požadavkům stanoveným v první větě citovaného ustanovení. Vzhledem k popsanému účelu by tak měl být obsah nekvalifikovaného i potvrzujícího podání v zásadě stejný, a to i proto, aby bylo možné z potvrzujícího podání dovodit autenticitu nekvalifikovaného podání. K výjimkám z tohoto pravidla lze poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2012, č. j. 4 Ads 84/2012 - 37, (byť k podání podle soudního řádu správního), podle kterého „[z]a odlišnost přitom […] nelze považovat skutečnost, že obě podání mají rozdílnou grafickou podobu, neboť to může být dáno tím, že jeden dokument byl odesílán emailem a druhý poštou. Navíc klíčovým je obsah těchto podání, a nikoliv jejich forma. Dále pak nelze za obsahovou odlišnost považovat ani to, že stěžovatelka ve vyhotovení zasílaném poštou v několika případech opravila chyby v psaní spočívající v překlepu v uvedení data. Obsahově jsou totiž obě podání shodná, mají stejný rozsah, vnitřně se nijak neliší a do jejich textu nebylo s výjimkou uvedených několika drobných oprav překlepů nikterak zasahováno." Lze rovněž přisvědčit závěru Poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu a správnímu trestání č. 121/2012, podle kterého „[p]ro „potvrzení nebo doplnění" podle § 37 odst. 4 věty druhé správního řádu již není třeba opakovaně učinit „podání" znova, ale lze jej pouze stvrdit podpisem osobně u správního orgánu, případě jiným způsobem odstraňujícím možnou pochybnost o autenticitě původního podání." Nejvyšší správní soud ze spisové dokumentace správního orgánu zjistil, že obsahy podání, která stěžovatel doručil prvoinstančnímu orgánu dne 18. 7. 2016 a dne 25 7. 2016, se shodují právě jen v projevu vůle využít ve věci vedené pod stejnou spisovou značkou opravný prostředek. Ve zbytku jsou zcela rozdílná, pozdější podání neodkazuje na dřívější a nikterak nepotvrzuje jeho autenticitu. Za takových okolností dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že podání, které stěžovatel doručil prvoinstančnímu orgánu dne 25. 7. 2016, nelze považovat ve smyslu § 37 odst. 4 správního řádu za potvrzení či doplnění podání, které doručil prvoinstančnímu orgánu dne 18. 7. 2016. Popsané závěry bezezbytku vylučují stěžovatelovu žalobní konstrukci. Nejvyšší správní soud nikterak nezpochybňuje, že podání vyjadřující odpor proti správnímu rozhodnutí je třeba považovat za odvolání, to ovšem neznamená, že podání označené jako odpor autentizuje jiné podání odlišného obsahu, označené jako odvolání. Vzhledem k tomu, že krajský soud dospěl ke stejnému závěru, napadený rozsudek nelze považovat za nepřezkoumatelný ani nezákonný.