1) Nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 2306/12

(sbírka)

Ústavněprávní základ ochrany rodiny a rodičovství je obsažen v čl. 32 Listiny. Konkrétně pak čl. 32 odst. 4 Listiny garantuje rodičům právo pečovat a vychovávat děti a naopak dětem zajišťuje právo na rodičovskou výchovu a péči. Systematické zařazení tohoto práva do kategorie práv hospodářských a sociálních se pak nutně musí odrazit v interpretaci tohoto práva, a to nikoliv jen jako práva rodičů a dítěte na to, aby státní moc nezasahovala do rodinné péče, nýbrž naopak i tak, aby takové péči státní moc poskytovala specifickou ochranu. Péče o dítě a výchova dítěte předpokládá zajištění materiálních i nemateriálních (citových, psychosociálních, kulturních atd.) podmínek toho, aby dítě mohlo v přirozeném rodinném prostředí rozvíjet všechny své osobní schopnosti a možnosti, které ve výsledku povedou k odpovídající socializaci dítěte.

Jinak řečeno, je právem dítěte i rodiče pečujícího o dítě, aby stát této péči poskytoval zvláštní ochranu. Objektivní nemožnost dítěte živit se samostatně z důvodu těžkého zdravotního postižení vedoucího až ke zbavení způsobilosti k právním úkonům nemůže být přičítána k tíži tohoto dítěte – jež má podle čl. 32 odst. 4 Listiny základní právo na rodičovskou výchovu a péči – v tom smyslu, že by po přiznání sociálních dávek již nemělo mít právo podílet se na životní úrovni svých rodičů (a že by nemělo mít právo na výživné ze strany rodiče). Takto znevýhodněné dítě si své postižení nezpůsobilo, a naopak potřebuje pomoc po všech stránkách, aby jeho život byl co nejvíce snesitelný v rámci již tak značně omezených možností. Důsledky (i majetkové, tj. vyživovací povinnost) takového postižení dítěte proto musí jít hlavně k tíži toho, kdo (jako racionální bytost) dítě na svět – dobrovolně a při vědomí všech možných důsledků – přivedl, tedy rodiče, pokud to samozřejmě jeho majetkové možnosti objektivně umožňují. Tu je namístě uvést, že názor odvolacího soudu o automatickém zániku vyživovací povinnosti pouze v důsledku přiznání invalidního důchodu a příspěvku na péči je v protikladu i s názorem doktríny. V ní se praví, že „jestliže dítě nenabude schopnosti samostatně se živit např. z důvodu plné invalidity, vyživovací povinnost rodičů bude trvat po dobu celého jeho života“ (srov. např. Hrušáková, M. a kolektiv. Zákon o rodině. Zákon o registrovaném partnerství. 4. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 398; podobně srov. Kovářová, D. Rodina a výživné. Vyživovací povinnost rodičů, dětí a dalších příbuzných. Praha : Leges, 2011, str. 51, nebo Holub, M., Nová, H., Sladká Hyklová, J. Zákon o rodině: komentář a předpisy souvisící. Praha : Linde Praha, a. s., 2007, str. 275).



2) Nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 1996/12

(sbírka)

K vyživovací povinnosti rodičů vůči dětem K povinnosti obecných soudů řádně odůvodnit svá rozhodnutí

Přiznáním invalidního důchodu a příspěvku na péči (resp. dalších dávek) nezaniká automaticky vyživovací povinnost rodičů k dítěti, které není schopno se samo živit (§ 85 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů). V soudním řízení mají naopak obecné soudy dostatek prostoru pro zohlednění individuálních a konkrétních podmínek na straně dítěte a rodičů, aby posoudily, zda vyživovací povinnost zanikla vzhledem ke skutečným poměrům. Formalistický závěr soudu, který nebyl podložen uvedenými úvahami, znamenal porušení čl. 36 odst. 1 Listiny v rozsahu zákazu svévole (absence odůvodnění) a čl. 32 odst. 4 Listiny v rozsahu podstaty sociálního práva dítěte na výchovu a péči rodičů.