Přezkum ústavnosti právních předpisů, které pozbyly platnosti, Protiústavnost 7 denní lhůty k podání žaloby podle zákona o azylu

21. Podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu. Toto oprávnění je dále konkretizováno také v § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, přičemž podmínkou meritorního projednání takového návrhu je naplnění dikce čl. 95 odst. 2 Ústavy v tom smyslu, že se musí jednat o zákon, jehož má být při řešení věci použito, tzn. zákon nebo jeho ustanovení, jež je navrhováno ke zrušení, mají být navrhovatelem přímo aplikovány při řešení konkrétního sporu. Ústavní soud shledal tuto podmínku naplněnou, protože aplikace napadeného ustanovení navrhovatelem se při přezkumu právního posouzení uvedené věci jeví nevyhnutelnou, jak ostatně vyplývá z výše provedené rekapitulace řízení vedeného před obecnými soudy. Z toho současně plyne i závěr, že navrhovatel má tedy použít při svém rozhodování o podaném opravném prostředku napadené ustanovení, které již není platné.

22. Ústavní soud se přitom k otázce možnosti přezkumu právních předpisů, které pozbyly platnosti (§ 66 a 67 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb.), ve své judikatuře opakovaně vyslovil. Obecně tuto možnost připustil v nálezu ze dne 10. 1. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 33/2000 (N 5/21 SbNU 29; 78/2001 Sb.), kde konstatoval, že "Soudce obecného soudu je při rozhodování vázán zákonem a posuzuje soulad jiného právního předpisu se zákonem. Dojde-li však k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito (tedy nikoli pouze v té době platný, ale také v té době již neplatný, avšak ještě aplikovatelný zákon), je v rozporu s ústavním zákonem, je povinen předložit věc Ústavnímu soudu (čl. 95 odst. 2 Ústavy). Z tohoto ustanovení pak Ústavní soud dovodil svou povinnost o návrhu rozhodnout.". Toto pravidlo později zpřesnila rozhodnutí vydaná pod sp. zn. Pl. ÚS 42/03 ze dne 28. 3. 2006 (N 72/40 SbNU 703; 280/2006 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 38/06 ze dne 6. 2. 2007 (N 23/44 SbNU 279; 84/2007 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 14/09 ze dne 25. 10. 2011 (N 183/63 SbNU 117; 22/2012 Sb.), usnesení sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz) či sp. zn. Pl. ÚS 23/11 ze dne 24. 4. 2012 (N 86/65 SbNU 161; 234/2012 Sb.) tak, že ústavnost zrušeného či změněného zákona přezkoumá Ústavní soud za podmínky, že adresátem tvrzeného důvodu protiústavnosti je veřejná moc, a nikoliv subjekt soukromého práva. V případě vertikálních vztahů (mezi jednotlivcem a státem) je třeba dát přednost ochraně základních práv před právní jistotou a důvěrou v právo; v případě těchto vztahů dal Ústavní soud tedy najevo, že vyslovení neústavnosti bude mít dopad i na práva založená na základě takového neústavního právního předpisu.

(...)

29. Z hlediska posuzování ústavní konformity napadeného ustanovení je významná především skutečnost, že Ústavní soud již posuzoval ústavnost sedmidenní lhůty k podání žaloby proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ve věci mezinárodní ochrany, a to ve vztahu k žádostem zamítnutým jako zjevně nedůvodné podle § 32 odst. 2 písm. a) zákona o azylu účinného do 13. 1. 2010. Ústavní soud v zde již citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/09 ze dne 1. 12. 2009 (N 250/55 SbNU 415; 9/2010 Sb.) zrušil na návrh téhož navrhovatele rozhodujícího v jiné věci ustanovení § 32 odst. 2 písm. a) s odůvodněním, že - mimo jiné - posuzované ustanovení zákona o azylu omezuje právo žadatele domáhat se u soudu ochrany svých práv stanovením nepřiměřeně krátké lhůty pro podání žaloby, a tak ve své podstatě činí proklamovanou soudní ochranu pouze iluzorní, což je v rozporu s článkem 36 odst. 2 Listiny.

30. Z hlediska nosných argumentačních důvodů Ústavní soud zejména poukázal na to, že napadená žalobní lhůta jako taková nemůže být sama o sobě protiústavní, její neústavnost se však může ukázat teprve po vyhodnocení dalších kontextuálně působících okolností, za které Ústavní soud označil především zásady ovládající správní soudnictví, a to zásadu dispoziční a zásadu koncentrace řízení, které ve spojení s krátkou lhůtou žadateli o udělení mezinárodní ochrany možnost realizovat soudní přezkum značně ztěžují a v některých případech dokonce znemožňují, přičemž pominout rovněž nelze specifickou životní situaci, v níž se většina žadatelů o mezinárodní ochranu nachází, kteréžto závěry Ústavní soud v odůvodnění svého rozhodnutí blíže rozvedl.

31. Nyní tvoří předmět přezkumu otázka přiměřenosti sedmidenní lhůty k podání žaloby proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, kterým bylo řízení o udělení mezinárodní ochrany zastaveno z důvodu nepřípustnosti žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Ústavní soud v této souvislosti pokládá v kontextu této věci za nutné konstatovat, že mezi situací, kdy je žádost o udělení takové ochrany zamítnuta jako zjevně nedůvodná, a situací, kdy je řízení o udělení této ochrany zastaveno pro nepřípustnost žádosti, není z hlediska kritérií kladených na přiměřenost lhůty žádný rozdíl, jelikož nyní napadené ustanovení činilo proklamovanou soudní ochranu taktéž iluzorní, když ani případy nepřípustnosti žádosti o udělení mezinárodní ochrany nemohou per se vyloučit zásah do ústavně chráněných práv a svobod potenciálních žadatelů. Za těchto okolností tudíž neexistuje rozumný důvod, proč by měl Ústavní soud posoudit přiměřenost sedmidenní lhůty k podání žaloby proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, kterým bylo řízení o udělení mezinárodní ochrany zastaveno z důvodu nepřípustnosti žádosti o udělení mezinárodní ochrany, jinak. Ústavní soud nepovažuje za nutné znovu podrobně rekapitulovat důvody, které jej vedly k přijetí nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/09 (vyhlášeného pod č. 9/2010 Sb.) a vyslovení v něm závazných právních názorů, a proto zde na ně zcela odkazuje.