Usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. III. ÚS 3997/16

(citace)

9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla tytéž argumenty, které předestřela již před správními soudy. Je přesvědčena o specialitě zákona o drahách vůči zákonu č. 114/1992 Sb., z čehož dovozuje právo (možnost) kácet dané dřeviny (tj. v obvodu železniční dráhy, v ochranném pásmu železniční dráhy) bez ohledu na znění zákona č. 114/1992 Sb. s tím, že tento zákon se na takto umístněné (rostoucí) dřeviny vůbec nevztahuje. Podle Ústavního soudu se však správní soudy danými námitkami stěžovatelky řádně zabývaly a v napadených rozhodnutích na ně přiléhavě a srozumitelně reagovaly (napadená rozhodnutí jsou plně přezkoumatelná). Ústavní soud pak není povolán k opětovnému vypořádávání shodných námitek, ani k výkladu tzv. podústavního práva (srov. též obdobnou věc stěžovatelky vedenou u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 3669/16).

10. Podstatou námitky o porušení práva podnikat je tvrzení stěžovatelky, podle kterého je jí znemožněno v rámci její hospodářské činnosti plnit (s touto činností spojenou) zákonnou povinnost zajistit, aby dráha (trať) umožňovala plynulou a bezpečnou drážní dopravu. Právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost podle čl. 26 odst. 1 Listiny patří mezi práva, jichž se lze domáhat pouze v mezích zákonů (čl. 41 odst. 1 Listiny). Podle čl. 26 odst. 2 Listiny může zákon stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností. Stěžovatelka je přesvědčena, že může provádět kácení dřevin v rámci své hospodářské činnosti dle své úvahy (tj. bez dalších omezení), a to na základě jí uložené povinnosti v § 22 odst. 1 písm. a) zákona o drahách. Oproti tomu správní soudy vyložily, že při této činnosti jsou stěžovatelce stanovena zákonem č. 114/1992 Sb. určitá omezení za účelem ochrany přírody a krajiny (srov. práva a povinnosti zakotvené v čl. 11 odst. 3 a v čl. 35 odst. 1 a 3 Listiny). Ústavní soud nemá za to, že by správní soudy při výkladu zákona vybočily z ústavních mezí, resp. že by při použití ustanovení o mezích dopadajících také na hospodářskou činnost stěžovatelky nešetřily jejich podstaty a smyslu (čl. 4 odst. 4 Listiny). Správní soudy reagovaly na argumenty stěžovatelky, jež se týkaly právě zajištění bezpečnosti dráhy; z napadených rozhodnutí přehledně vyplývá, že plnění dané povinnosti není stěžovatelce znemožněno aplikací omezení stanovených zákonem č. 114/1992 Sb. Tyto závěry správních soudů stěžovatelka v ústavní stížnosti ani nijak relevantně nevyvrací, pouze poukazuje na hypotetickou situaci, kdy jí nebude povoleno kácení, ačkoliv jiné opatření (např. ořez) nebude v daném případě pro zajištění bezpečnosti dráhy dostatečné. Uvádí-li stěžovatelka, že správní soudy zcela upřednostnily ochranu přírody a krajiny před životy a zdravím lidí, lze naopak uvést, že správní soudy přiléhavě poukázaly na potřebu proporcionální ochrany jak práva na život a zdraví lidí, tak práva na příznivé životní prostředí; jedno s druhým se a priori v daném případě nevylučuje (jak obecně stěžovatelka namítá). Oproti tomu argumentační pojetí zaujaté stěžovatelkou (o jejím právu volně uvážit rozsah kácení dřevin) nedává podle Ústavního soudu žádný prostor pro možné současné zohlednění dalších ústavně chráněných hodnot, mezi které patří i příznivé životní prostředí.