Kauza "rodičovství dvou otců z Kalifornie" - nejlepší zájem dítěte

(citace)

Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte nejlepší zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě zdůrazňuje nutnost zohlednění nejlepšího zájmu dítěte při jakékoli činnosti týkající se dítěte, včetně soudního rozhodování [viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 23/02 ze dne 30. 6. 2004 (N 89/33 SbNU 353; 476/2004 Sb.); nález sp. zn. Pl. ÚS 15/09 ze dne 8. 7. 2010 (N 139/58 SbNU 141; 244/2010 Sb.), bod 29; nález sp. zn. IV. ÚS 3305/13 ze dne 15. 10. 2014; nález sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014 (N 110/73 SbNU 739); či nález sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 13. 7. 2011 (N 131/62 SbNU 59)]. Podle autoritativního výkladu Výboru pro práva dítěte "vždy, když je činěno rozhodnutí s dopadem na konkrétní dítě, ... musí rozhodovací proces zahrnovat posouzení možného dopadu (negativního nebo pozitivního) rozhodnutí na dotčené dítě. ... z odůvodnění rozhodnutí musí být patrné, že [nejlepší zájem dítěte] byl vzat v potaz" [Obecný komentář č. 14 Výboru pro práva dítěte - o právu dítěte na to, aby jeho nejlepší zájmy byly předním hlediskem (General comment No. 14 on the right of the child to have his or her best interests taken as primary consideration), z 29. 5. 2013, CRC/C/GC/14, § 6, obdobně § 29, dále jen "Obecný komentář č. 14 Výboru pro práva dítěte"].

Obdobně judikatura ESLP zdůrazňuje, že soudy se musí nejlepším zájmem dítěte zabývat a posoudit jej v dané konkrétní situaci, pokud rozhodují ve věci s dopadem na dítě (viz např. rozsudek ve věci Wagner a J. M. W. L. proti Lucembursku ze dne 28. 6. 2007 č. 76240/01, § 135; či Mennesson proti Francii ze dne 26. 6. 2014 č. 65192/11, § 93; Anayo proti Německu ze dne 21. 12. 2010 č. 20578/07, § 71; Gözüm proti Turecku ze dne 20. 1. 2015 č. 4789/10, § 50-51; či Penchevi proti Bulharsku ze dne 10. 2. 2015 č. 77818/12, § 71). Z této judikatury ESLP jasně vyplývá, že v případě soudního rozhodování o dětech nelze upřednostňovat abstraktní principy před nejlepším zájmem dítěte v konkrétním případě.

Nejlepší zájem dítěte v čl. 3 odst. 1 Úmluvy však je, vedle zmíněné funkce procesního pravidla, také substantivním právem a interpretačním principem. Děti se tedy mohou v řízeních nejlepšího zájmu dítěte domáhat jako subjektivního práva a mohou na něj také odkazovat jako na interpretační pomůcku. Pokud jazykovým výkladem právního předpisu nelze dospět k jednoznačnému závěru, je třeba zvolit takový výklad, který nejúčinněji podporuje nejlepší zájem dítěte [viz Obecný komentář č. 14 Výboru pro práva dítěte, § 6]. Ústavní soud již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 31/96 ze dne 9. 4. 1997 (N 41/7 SbNU 279; 103/1997 Sb.) dospěl k závěru, že ustanovení čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte je "vnitrostátně bezprostředně použitelné (‚self-executing')." V minulosti již také opakovaně shledal, že napadené rozhodnutí nebylo v nejlepším zájmu dítěte a ve výroku vyslovil porušení tohoto práva ve vztahu k nezletilému stěžovateli [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2244/09 ze dne 20. 7. 2010 (N 146/58 SbNU 227); či nález sp. zn. II. ÚS 19/16 ze dne 1. 8. 2016]. Není tedy pochyb o tom, že nejlepší zájem dítěte není jen procesním pravidlem, ale také hmotným subjektivním právem.

Při posuzování samotného nejlepšího zájmu dítěte, Ústavní soud opakuje, že koncept nejlepšího zájmu dítěte je flexibilní a adaptabilní. Měl by být přizpůsoben a definován individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě či děti, jichž se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jejich osobním poměrům, situaci a potřebám. Výbor pro práva dítěte v Obecném komentáři č. 14 formuloval následující faktory, které je nutné brát v potaz při formulování nejlepšího zájmu dítěte: postoj dítěte, identitu dítěte, zachování rodinného prostředí a udržování vazeb, péči o ochranu a bezpečí dítěte, příslušnost dítěte ke zranitelné skupině dětí, právo dítěte na zdraví, právo dítěte na vzdělání [nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629), body 23-24 s příslušnými odkazy].

Ústavní soud v prvé řadě neztrácí ze zřetele, že v nyní posuzovaném případě se jedná o otázku určení rodičovství k dítěti, tedy otázku statusovou. Ústavní soud přitom uznává, že statusové otázky jsou primárně v kompetenci zákonodárce a je při posuzování ústavních stížností na tomto poli zdrženlivý (viz např. nedávno nález sp. zn. II. ÚS 3122/16 ze dne 16. 5. 2017, zejména body 50 a 62).

V nyní posuzovaném případě je však zásadní, že napadený rozsudek odmítá formálně uznat již existující rodičovský vztah mezi druhým a třetím stěžovatelem. Stěžovatelé žijí v USA, kde tvoří formálně uznanou rodinu. Jedná se tak o právní uznání reálně fungujícího rodinného života mezi druhým a třetím stěžovatelem. Jde tedy o zcela odlišnou situaci než v případě, ve kterém by šlo o vytvoření nového rodinného vztahu. Navíc, byť jde o otázku statusovou, nejedná se ani o vytvoření nového právního pouta mezi stěžovateli, ale pouze o uznání právního pouta, které bylo již konstitutováno v právním řádu státu, kde stěžovatelé trvale žijí.

Judikatura Ústavního soudu i ESLP zřetelně zdůrazňuje, že v případě, že mezi osobami rodinný život již existuje, je povinností všech orgánů veřejné moci jednat tak, aby se tento vztah mohl rozvíjet, a musí být stanoveny právní záruky, které umožňují integraci dítěte v rodině [viz nález sp. zn. II. ÚS 485/10 ze dne 13. 4. 2010 (N 82/57 SbNU 93), bod 24; či rozsudek ESLP ve věci Emonet a další proti Švýcarsku ze dne 13. 12. 2007 č. 39051/03, § 64]. Podle ESLP je důležité, aby faktický rodinný život byl právně uznán (viz např. rozsudek velkého senátu ve věci X. a další proti Rakousku ze dne 19. 2. 2013 č. 19010/07, § 145). ESLP tedy například shledal nepřípustným, pokud v případě osvojení druhým rodičem byl zrušen právní vztah k prvnímu rodiči (Emonet a další proti Švýcarsku); stanovil potřebu uznat individuální osvojení matkou v cizině, i když právní řád státu individuální osvojení neumožňoval (rozsudek ve věci Wagner a J.M.W.L proti Lucembursku ze dne 28. 6. 2007 č. 76240/01); či uznat osvojení mnichem v cizině, i když právní řád státu mnichům osvojení nepovoloval (rozsudek ve věci Négrépontis-Giannisis proti Řecku ze dne 3. 5 2011 č. 56759/08). Ve všech těchto případech ESLP považoval za klíčové, že jde o právní uznání již fakticky existující rodinné vazby.

Z judikatury ESLP poté vyplývá, že státy nemohou opomíjet právní status vytvořený v jiné zemi, na základě kterého existuje rodinný život ve smyslu čl. 8 Úmluvy. Normy mezinárodního práva soukromého by neměly mít přednost před sociální realitou a nejlepším zájmem dítěte, který je prvořadý (rozsudek ve věci Wagner a J. M. W. L. proti Lucembursku, cit. výše, § 133). Vazba mezi rodičem a dítětem je zásadním aspektem osobní identity jednotlivce, která požívá ochrany v rámci práva na soukromý život. Pokud stát odmítá uznat formální vazbu mezi rodičem a dítětem založenou v právu jiného státu, podrývá osobní identitu dítěte v dané společnosti a zpravidla bude v rozporu s principem nejlepšího zájmu dítěte (Mennesson proti Francii ze dne 26. 6. 2014 č. 65192/11, § 96 a 99: v této věci ESLP rozpor s nejlepším zájmem dítěte narozeného náhradní matce shledal i z důvodu, že neuznaný rodič byl zároveň biologickým rodičem).

I v nyní posuzovaném případě napadené rozhodnutí není v nejlepším zájmu dítěte. Realita v tomto případě je, že dítě (třetí stěžovatel) žije v rodině s prvním a druhým stěžovatelem, kteří jsou jeho rodiči nejen fakticky, ale v místě, kde stěžovatelé trvale žijí, i právně. V zájmu dítěte je přitom umožnit rozvoj vztahu s dospělou osobou, která o něj pečuje a zajišťuje jeho výživu a výchovu a ke které má dítě citové vazby, pokud o kvalitě péče daného dospělého nejsou pochybnosti. Napadený rozsudek přitom faktické a v místě bydliště i formálně právní rodinné vazby dítěte podrývá. Je také v rozporu s právem dítěte na uznání jeho identity, pokud odmítá uznat právní vztah k jednomu z jeho rodičů.

Ústavní soud zdůrazňuje, že v tomto případě ani neshledal žádné argumenty, které by naznačovaly, že nejlepší zájem dítěte by mohl spočívat v jiném rozhodnutí než uznání rodičovství stěžovatelů. Takovýmito argumenty by mohly být například otázky vztahu dětí k biologickým rodičům, jiným osobám o děti pečujícím, či nutnosti zamezit obchodování s dětmi. Žádné takové argumenty však v posuzovaném případě nevyvstávají.

Třetí stěžovatel je totiž biologickým synem prvního nebo druhého stěžovatele. První a druhý stěžovatel se rozhodli, že nechtějí vědět, kdo z nich je biologickým otcem dítěte, přičemž je tu možnost, že je to kterýkoli z nich - to vyjadřuje jejich právo na informační sebeurčení, a proto ani není možno ze strany orgánů veřejné moci vyžadovat zjištění, kdo z nich je biologickým otcem dítěte. Co se týče matky, tak třetí stěžovatel nikdy z právního hlediska matku neměl a neexistuje žádná žena, která by si na třetího stěžovatele mohla činit nárok. Ze soudního spisu vyplývá, že žena, která dítě porodila, není biologickou matkou, neboť vajíčko bylo získáno od anonymní dárkyně, proto vlastně ani nelze určit, kdo je biologickou matkou dítěte. Rodiči třetího stěžovatele již od narození jsou první a druhý stěžovatel. Třetí stěžovatel neměl matku ani fakticky. Žena, která jej porodila, ho ze svobodné vůle na základě smluvního ujednání potvrzeného soudem již před narozením dítěte předala do péče prvního a druhého stěžovatele ihned po porodu.

Je také třeba zdůraznit, že v nyní posuzovaném případě není žádné podezření z nelegálního jednání stěžovatelů, čímž, stejně tak jako existencí rodinného života mezi stěžovateli, se tento případ odlišuje od rozsudku ESLP ve věci Paradiso a Campanelli proti Itálii ze dne 24. 1. 2017 č. 25358/12, ve kterém neshledal ESLP porušení práv stěžovatelů v tom, že italské úřady odmítly uznat rozhodnutí o určení rodičovství ze zahraničí.

Stěžovatelé hodlají čas od času cestovat do České republiky, kde žije část širší rodiny stěžovatelů. Při těchto cestách však druhý a třetí stěžovatel, jejichž vztah Česká republika dosud neuznává, se mohou setkat s několika těžkostmi, ať již v oblastech zdravotní péče o třetího stěžovatele, či v oblasti kontroly na hranici a tak dále, jak popisují v ústavní stížnosti stěžovatelé, ale i opatrovnice třetího stěžovatele. V tomto ohledu současná situace je i v rozporu s požadavkem na ochranu a bezpečí konkrétního dítěte, neboť tento stav naopak vystavuje třetího stěžovatele, pokud se bude nacházet pouze v doprovodu druhého stěžovatele, nebezpečí mnoha nepříjemností a těžkostí. Podcenit nelze ani zájem dítěte na materiálním zabezpečení a absenci jeho práva v České republice na výživné či dědictví vůči druhému stěžovateli, pokud by v budoucnu nastala situace, kdy to bude relevantní.

Ústavní soud tedy uzavírá, že v nejlepším zájmu třetího stěžovatele je, aby jeho faktický a v zemi bydliště i právní vztah ke druhému stěžovateli jako rodiči byl uznán i na území České republiky. Pokud bychom tento vztah neuznali, tak bychom třetímu stěžovateli v České republice navždy uzavřeli možnost na vývoj a výchovu v úplné rodině, ve které fakticky vyrůstá.