Nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 1261/14
(sbírka)
K procesním právům znalce v postavení účastníka pro určitý úsek řízení
Právo na znalečné je subjektivním právem znalce na odměnu za provedenou práci, rozhodování o němž je zákonnou úpravou svěřeno orgánu veřejné moci – obecnému soudu. Proti usnesení soudu prvního stupně o znalečném je přípustné odvolání (§ 202 občanského soudního řádu a contrario). Jelikož je rozhodování o zákonném právu znalce svěřeno soudu, musí mít znalec možnost svůj nárok na znalečné hájit, vyjádřit se k němu, neboť jde, řečeno slovy Listiny základních práv a svobod (čl. 38 odst. 2), o „jeho věc“, tedy o záležitost, která se ho bezprostředně dotýká, přičemž o této věci rozhoduje soud, který může do práva na znalečné často i citelně zasáhnout, což se pak může negativně projevit na samotné realizaci nároku na znalečné. Je tudíž namístě přiznat též znalci právo na odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně o znalečném, neboť jinak by šlo o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Disponuje-li pak znalec právem na podání odvolání proti takovému rozhodnutí, musí být vybaven stejnými procesními právy, jaká zákon přiznává účastníkům, aby nebyl v odvolacím řízení oproti účastníkům znevýhodněn (čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 37 odst. 3 Listiny). Jestliže odvolací soud znalce nevyzval, aby se vyjádřil k podanému odvolání proti rozhodnutí o přiznání znalečného, odepřel mu tak možnost zpochybnit argumenty odvolatele a hájit svůj nárok na znalečné. Tím odvolací soud porušil právo znalce na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i jeho právo na to, aby se ve své věci mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.